Saturninština

Fyzika je v médiích často podávaná jako filosofické bádání po zákonech přírody. Její studium do teď ale bylo mnohem lineárnější, každý nový kus látky zkrátka plynně přechází do dalšího. Pokud se tedy koukám do poznámek o pár týdnů napřed, mám pocit, že čtu nějaký úplně cizí jazyk z jiné planety. Když na učivo ale dojde, vše dává o poznání větší smysl. Super! Jenomže týden na to je to zase jak učit se „Saturninštinu“.

Výhodou je, že oproti psaní esejí, kde je student vhozen do moře zdrojů a myšlenkových proudů, nás do teď tak trochu vedli za ruku. Velké množství přednášek a zadané práce totiž v zásadě diktuje, jak musí vypadat samostudium.

Hlavním háčkem je, že když jsme na universitu nastoupili byli jsme v oboru naprosté děti. Prostě batolata. Neuměli jsme chodit, natož počítat. Před příštím, závěrečným rokem bakalářského studia nás museli nejprve naučit, jak se postavit na vlastní nohy, než se s námi vůbec mohli začít bavit o skákání přes švihadlo.

Hlásím se letos v létě na výzkumnou stáž v rámci výzkumu na universitě. Jedná se o počítačové modelování vodíku při extrémním tlaku, kdy se plyn přemění na kov. Na pohovoru před pár týdny jsme probírali principy simulace. Pomocí metod teorie funkcionálu hustoty (DFT) nejsou atomy modelovány jako tvrdé kuličky, ale jako kvantově mechanické „vlny“. Vodíkový atom jsme konec konců modelovali o týden předtím.

Je to tu, mám poprvé pocit, že vidím slunce za horizontem toho dlouhého lineárního kopce. Konečně mi přišlo, že má smysl se s někým, kdo se výzkumu věnuje, věcně bavit. Konečně asi umíme dost na to, abychom byli vůbec schopní porozumět vědecké publikaci. Třeba už umíme „marťansky“ a můžeme se začít učit „Saturninsky“. Třeba už se nebatolíme a učíme se chodit…