Row Row Row Your Boat (ve volném překladu: Veslujte veslujte svou loď)

Po příjezdu mi totiž bylo řečeno, že vyzvednutí všech mých věcí z minulého roku by bezprostředně ohrozilo celé osazenstvo Cambridge. Tento zážitek spolu s vidinou všech přednášek a individuálních konzultací online mě přiměly k radikálnímu rozhodnutí a to vyzkoušet veslování. Veslování neodmyslitelně patří ke Cambridge a snad i proto jej v jistý moment studia vyzkouší okolo 70 % studentů. Já jsem tuto šanci jakousi náhodou propásla v prvním ročníku, ale o to zapáleněji jsem k celému tomuto experimentu v posledních pár týdnech přistupovala.

Lidem mimo cambridgskou komunitu toto může přijít jako mnoho povyku pro nic, nicméně stát se součástí kolejního veslařského týmu je velký závazek a zejména akt, který poznamená každý aspekt vašeho studentského života.

Za prvé, než se dostanu k techničtějším detailům, je nutno podotknout, že veslování je ze značné části o komunitě studentů asociované s tímto sportem. Jen samotná náborová akce během orientačního týdne je prezentována formou: „pojď se seznámit se staršími studenty a popovídat si s nimi prakticky o čemkoliv“. Během prvních týdnů si tzv. novice berou na starost o rok starší matadoři, kteří je učí základům správného veslování, představují jim ,,profesní” hantýrku a udržují správnou morálku. Poslední z jmenovaných je obzvláště důležitý bod, jelikož vstávat každý druhý den v šest hodin, jen aby člověk mohl dvě hodiny mrznout na vodě mnoha lidem začne po týdnu lézt na nervy. Proto je důležité permanentně poukazovat na světlejší stránky spojené s touto aktivitou. Každý trénink tak následoval skupinový brunch (pozdní snídaně) či návštěva školní kavárny. Každý druhý týden navíc veslařský klub Trinity organizuje socializační akce, které nadále utužují vztahy mezi mladými nadějnými sportovci. Ale i bez těchto přidaných věcí se jedná o sport tak inherentně kolektivní, že studenti trávící spolu dvě hodiny každý druhý den na vodě se přirozeně mají tendenci potkávat i mimo tréninky.

Očarovaná pocitem bytí součástí velké sportovní komunity jsem během prvních pár tréninků lehce pozapomněla, jak namáhavá tato samotná fyzická aktivita je. Ze začátku se sice doslova jedná pouze o plácání se na vodě, ale každým tréninkem se člověk neuvěřitelně posouvá dál a vypilovávání techniky znamená i plynulejší pohyb a synchronizaci celého týmu. Zatímco správné alokování energie člověku uleví, absence přestávek věnovaných vybalancování lodi znamená opravdu kontinuální hodinu veslování (zbylá hodina se dělí na trénink v posilovně a přípravu lodi). U veslování jsem se poprvé setkala s potřebou absolutní koncentrace, aspoň co se sportů týče. Veslař musí nejen dbát na perfektní provedení každého záběru, ale musí především zajišťovat synchronizaci celého týmu. Vedle toho je potřeba poslouchat kormidelníka, který udává směr a tempo plavby, a trenéra, který běží vedle lodi na břehu a kritizuje každé pootočení se špatným směrem (veslař se musí dívat pouze před sebe a mít permanentně naprosto narovnaná záda, aby nerozkolísal celou loď).

Coronou to začalo a Coronou to také končí, jelikož nedávný celoplošný lockdown měl za následek plošné zavření všech veslařských klubů v Británii.