ROK DRUHÝ

Poctivě jsem ho rozdělila mezi brigádu (přivýdělek se vždy hodí), cestování (i poznávání cizích míst je poučné), rodinu a kamarády (všude dobře, doma nejlíp) a trošku i učení, protože opakování není nikdy dost. Všechno to tak rychle uteklo a najednou tu byl srpen a já začala řešit bydlení pro můj druhý rok. Koleje pro druháky už škola nenabízí, a tak jsem se začala rozhlížet po nějakém spolubydlení. Ujasnila jsem si jak, kde a za kolik bych tak asi chtěla bydlet a začala procházet nabídky. Vše na dálku, přes internet. A zase se vše pomalu vleklo. Začínala propadat panice, že nemám kde bydlet. Ne že bych byla tak vybíravá, ale tu se objevily další poplatky či podmínky, nebo se už domácí neozval či si vybral někoho jiného. Pak jsem se konečně našla, co jsem hledala, nabralo to spád a v koncem září jsem stála opět s několika kufry na rušné Camden High Street a netrpělivě s trochou nervozity čekala na pana domácího. Vše klaplo na jedničku a za chvilku jsem už vybalovala v mém novém útočišti. Můj pokoj je sice maličký, ale útulný, přesně takový jako na fotkách a videích, koupelna i společná kuchyň jsou čisté, spolubydlící jsou fajn a bonusem je docela velká terasa. Do školy to mám asi 20 minut pěšky, potraviny, kavárny i fitko jen pár metrů od bytu, takže o fyzičku je dobře postaráno a o jídlo také.

Škola nám začínala až 30.09., ale já jsem se přihlásila jako mentor pro studenty prvního ročníku, a tak jsem do Londýna přijela trošku s předstihem. Ještě mám v živé paměti, jak jsem loni byla vděčná za jakoukoliv informaci nebo radu ohledně školy, studia či studentského života od našich mentorů, a tak se snažím nasbírané zkušenosti předávat dál. Chvíli trvalo, než nám fakulta přidělila naše svěřence, takže jsme nakonec s mentroringem začínali až druhý týden v říjnu. Každý týden se s naší skupinkou scházíme a probíráme, jak se nováčkům na škole daří, jak vše zvládají, snažíme se poradit jak na různé projekty, jak se připravovat na zkoušky, zkrátka probrat cokoliv, co koho zrovna trápí. Naše setkání jsou uvolněná a neformální, vždycky se snažíme přinést malé občerstvení, nevěřili byste, jak obyčejné sušenky vše zpříjemní a dokáží mít vliv i na dobrou docházku.

Naše vyučování začalo pěkně zostra. Žádné zahřívací kolo. Rozvrh přednášek jsme měli na webu už začátkem září, ale rozvrhy laborek, kterých máme letos až nad hlavu, až v polovině října. Skloubit vše tak, aby se jedno i druhé nepřekrývalo, byl nadlidský výkon. Máme pár nových předmětů, na které se těším, třeba farmakologii a molekulární biologii, ale i třeba statistiku, která mi zas až tak radost nedělá. Každodenní příprava je zkrátka nutností, protože plán dílčích zkoušek v listopadu a v prosinci je neúprosný.

Volný čas je vzácný, ale některé společenské akce si nenechám ujít. Třeba setkání českých a slovenských studentů ze všech londýnských univerzit, které se konalo začátkem října v pubu na Baker Street. Je to akce, které jsem se zúčastnila i minulý rok a opět jsem se na ní moc těšila.  Nebo oslavu vzniku Československa, kterou pořádala 28.října naše Czech&Slovak society ve spolu práci v Imperial College London. Sešli jsme se v campusu UCL, popovídali si, pustili si pár videí o Československu, dali si společně pizzu, a pak se přesunuli do jednoho z našich vyhlášených studentských barů.

A ještě jedna novinka. Už zase bruslím. Moc mi bruslení chybělo. Už na jaře jsem si byla párkrát zatrénovat s britským týmem Icicles a moc mě to bavilo. Dlouho jsem zvažovala, zda se do toho mám znovu pustit, ale pak jsem si řekla „když ne teď, tak kdy?“ a domluvila se, že v sezóně 2019/2020 s nimi budu bruslit. Je to dost náročné na čas, protože tým je v Nottinghamu. Nebude jednoduché vše skloubit, ale je moc fajn být zase součástí týmu, zažívat atmosféru tréninků a závodů.
Takže plán na dalších pár měsíců je jasný. Učit se, bruslit, a znovu se učit. Tak mi držte palce!