Rekapitulace nanečisto se Sarou Bareilles

Posadil si na hlavu čtvercovou čepici a spolu s tisícem dalších absolventů Yalu vyslechl řeč viceprezidenta Joe Bidena. Je čas vzpomínat a rekapitulovat.

Ale jelikož mám před sebou kvůli semestrálnímu volnu ještě jeden semestr, zkusím si to nejprve nanečisto a netradičně.

Stálicí, která kontextualizuje celé mé čtyři roky tady – zážitky, pocity i cíle – je totiž Sara Bareilles. Sara Bareilles, se kterou mě seznámili kamarádi Hyun (Yale 2015) a Melanie (Harvard 2015). Sara Bareilles, jejíž indie pop se nikdy nevzdaluje od každodenních témat (a lásky obzvlášť), ale je o třídu jinde – především díky jasnému uměleckému hlasu, který zní z každé písně. Tori Amos je nad věcí, Alanis Morissette zuří, ale Sara Bareilles? Její texty jsou chytré a vlídné; dospělé, naplněné sebeuvědoměním a zranitelností a snahou být silnější, sebevědomější, nezávislejší.

(Má obliba Sary Bareilles – a Reginy Spektor, Suzanne Vegy a Mindy Gledhill – je nemalá část důvodu, proč Hannah v prváku popsala můj hudební vkus jako “vkus newyorské lesby”. Ze všech komplimentů, které jsem na této škole dostal, je tento z mých nejoblíbenějších.)

Sara mi tedy snad odpustí, použiju-li její písně jako bod odpichu pro volné asociace o mých čtyřech letech na Yale. A vy ostatní mi budete muset odpustit třicet minut lehkého popíku.

První píseň, kterou si pamatuji – a která byla po většinu oktávy a prvního semestru prváku mým ranním budíkem, k velké nemilosti kohokoli v doslechu – byla King of Anything. Who cares if you disagree / You are not me… To, že si do svých rozhodnutí nejenže nemusím nechat nikoho mluvit, ale že bych se v mnoha případech neměl trápit ani možnými reakcemi, potom vystihuje Brave.

K Yale neodlučitelně patří i vyrovnávání se s ambicemi, které nemůžou být zdravé. Definující písní je zde Butterflies and Hurricanes od Muse: Best, you’ve got to be best / You’ve got to change the world / And use this chance to be heard. Sara Bareilles, snad neúmyslně, poskytuje dva protijedy či možná prostředky homeostáze: Morningside (Don't you dare let me start to do that / I don't care if the things that I have / Only make me afraid to lose / I need to let go) pro chvíle, kdy je ambic příliš, a Let The Rain pro chvíle, kdy troška ambicí neuškodí.

Žádný komentář nepotřebují písně o lásce a vztazích – což byla, chtě nechtě, samozřejmě významná část univerzitního života. Gravity, Gonna Get Over You, Little Black Dress, ale i Machine Gun; všechny mi občas zněly hlavou, některé častěji než jiné.

A v poslední řadě k Yale patří nostalgie. Tomuto tématu dominuje She Used To Be Mine: pro mě povzdech nad tím, jakým způsobem se má břečťanová léta nevyvinula. (Tuto píseň Sara shodou okolností hrála na přednášce, kterou tu měla v dubnu. I to je něco, co mi bude scházet.)

Potom jsou písničky, které mi Yale asociuje a se kterými nemá Sara Bareilles nic společného. If I Had a Gun a The Scientist mi připomínají spolubydlící z prváku, Jona a Juana; TaySwift a We’re Never Ever Getting Back Together ironický druhák (like… ever), (příšerné) Rude a (lepší) Let It Go třeťák. Léto mělo zpravidla jiný soundtrack: MIKA pro jízdu řeckým metrem, La Femme d’Argent pro dlouhá odpoledne s Ruby on Rails, Cake pro International Cake Day ze třeťáku, podcast KEXP Music That Matters pro dlouhou cestu TGV z Paříže do Bordeaux.

Dlouhé noci nad programátorskými zadáními jsou nezvratně spojené s Trentem Reznorem a jeho soundtrackem pro Social Network, Vivaldi a jeho Čtvero ročních období mi zase připomíná Directed Studies. A pro účely motivace se na bakaláři k McCrearyho Passacaglii přidal I Am The Doctor od Murraye Golda.

Má studia ještě nejsou u konce. Zbývá mi poslední semestr, na jehož konci odevzdám seniorní esej a dostanu opravdový Yale Diploma. V prosinci si potom sednu a podrobně popíšu, jak mě Yale změnil, na co jsem díky němu změnil názor a co bych bez něho nezažil.

Jsem si jist, že do té doby určitě nasbírám nějaký další popík.