Raport Čechoslováka

Sejít se s Čechy a Slováky je jako přijít domů – tedy alespoň vycházím-li z jedné slohovky na téma „doma je tam, kde mi rozumějí“, kterou jsem psal kdysi na gymplu. Když se v Cambridgi sejde Libertariánská společnost, nadává se tam na současnou Cameronovu konzervativní politiku; když se sejde Společnost přátel medvídka Pú (v Cambridgi velmi populární), nadává se na nedostatečný výskyt medvídka Pú v současné kultuře; když se sejde Československá společnost, nadává se na některé stránky britské společnosti, na to, jak jsou Angličané nemožní ve svých názorech a všelijak podobně.  Je to fajn, sejít se s lidmi, kteří jakž takž sdílí můj pohled na svět. A to i přesto, že naše diskuze často naberou spád lehkých hádek.

Tajuplné 20. století nám Čechům mimo jiné odkázalo jakousi dvojí identitu – a to i těm z nás, kteří jsme se narodili až po rozpadu federace. Já osobně jsem si uvědomil až celkem nedávno, že se cítím být zároveň Čechem a Čechoslovákem. Moji angličtí kamarádi bývají zmateni, když se dozvědí, že jdu na sraz Československé společnosti. Obzvláště proto, že mnohé z nich jsem teprve nedávno naučil říkat „Česká republika“ místo „Československo“. Říkám jim: jo, naše země jsou politicky rozděleny, ale tady v Cambridgi to rozdělení prostě ignorujeme. Jazyk je v podstatě jeden, kultura je v podstatě jedna, historie je v podstatě jedna. Ty politické čachry nám k srdci nepřirostly. Naopak, my tu vzpomínáme na Masaryka, Štefánika a jejich kamarády. Tak jsme tu v říjnu velkolepě oslavili 95 let od založení republiky. U příležitosti nedávného výročí sametovky nás navštívili dokonce český i slovenský velvyslanec z Londýna.

Jakkoli žijí cambridgeské společnosti vášnivými diskuzemi, ve valné většině nemají na studenty filozofie, pro které jsou debaty denním chlebem. Filozofie jako předmět má proto tak trochu specifický charakter. Vzpomínám si na jeden výrok anglického klasika J. S. Milla, ve kterém prohlásil, že člověk nemůže mít upřímně rád nikoho, s kým upřímně nesouhlasí. A to je právě to, co všichni studenti filozofie musí překonat – jinak se začnou utápět v nenávisti. Hulákat na sebe při semináři a pak jít spolu na kafe není snadné a vyžaduje to trénink. To však ne všichni zcela zvládají. Když jdu totiž se svými kamarády-filozofy do hospody, obvykle nám první polovinu času zabere filozofické rokování a druhou pomlouvání spolužáků.

Na závěr ještě z jiného soudku: v tomto trimestru jsem opět vesele oprášil celou svou sbírku raket, která čítá raketu tenisovou, squashovou i ping-pongovou. Každá z nich mi umožnila zapojit se do jedné z cambridgeských sportovních lig. Připadá mi, že Angličani jsou průměrně o dost lepší ve squashi než v tenise. Asi kvůli lepší dostupnosti squashových hřišť; zaberou méně prostoru, takže se snáze vejdou do škol, a taky se dají používat celý rok, včetně dnů, kdy na tenisových kurtech stavíme v péřových bundách sněhuláky. Ohledně tenisu mě ještě lehce popuzuje, že v Anglii neznají antuku a hraje se pouze na betonu, umělých površích nebo na trávě. Když se pokusím sklouznout, upadnu na ústa. Přesto mám tenisovou ligu rád, protože se mi v ní daří držet krok. To samé však nemohu říct o ping-pongu: především proto, že studium na Cambridge láká velké množství občanů jihovýchodní Asie. S jejich neortodoxním stylem soupeřit nejde.