První zkouškové na Oxfordu

A jelikož Oxfordské trimestry jsou podivuhodně krátké a vysokorychlostní, svou rodnou Třebíč opět spatřím již za dva týdny.

Na tempo zdejšího života je umění si zvyknout; kdykoliv se snažím zachovat si životní balanc, skončím odpočatá... a nespokojená s vlastní prací. Balanc tedy beru jako 'overrated'; snažím se vrhat do života plnou parou, ať už to znamená plné obětování několika dnů jedné eseji, protože prostě chci rozumět té zatracené prefrontalní kůře dokonale (... kéž by!), dvě hodiny neplánovaně propovídané s kamarádkou, co jsem náhodou potkala na schodech, popřípadě bolavé nohy z celodenního tančení v podpatcích na soutěži. Je to chaos mezi nádhernými budovami, zajímavými rozhovory, nevyzpytatelným počasím a tvrdou prací. Nechtěla bych takhle nevyzpytatelně fungovat celý život, ale během prvních vysokoškolských let si dovoluji si to dovolit. Když je člověk zdravý, dá se tím proplout na adekvátní hladině adrenalinu a kortizolu. Když vás ovšem chytne ukrutný kašel jako mě poslední týden, je třeba se prostě smířit s tím, že zpomalit tempo půjde až doma v Třebíči.