První job hunting

Stáže se odehrávají nejčastěji v technických firmách a mají všechny znaky běžného zaměstnání, tedy také že k jejich získání je třeba nejprve písemně, a pak v krátkém rozhovoru přesvědčit skupinu lidí o vaší kompetenci a přínosu pro dané pracoviště. Studenti tak ve třetím ročníku poprvé nahlédnou do světa, který je čeká po promoci – Damoklův meč zkoušek zastíní hrozba nezaměstnanosti. Jakkoli je ale dlouhý email s frázemi typu ‘bohužel, v letošním roce jsme obdrželi rekordní počet přihlášek’ příjemnější než nápis BAD FAIL na studijním transkriptu, možné zjištění, že o vaše pracně nabyté dovednosti tam venku nikdo nestojí, je poměrně stresující. Kolem podzimu tedy studenti berou houfně útokem všemožná kariérní poradenství, piplají CV a vymýšlejí motivační dopisy ve snaze získat místo podle svých představ. Výběr stáží je omezený a některé (Univerzita v Chicagu) jsou populárnější, než jiné (Univerzita v Novosibirsku), nezřídka tedy studenti soupeří mezi sebou, vše je ale v mezích přátelské rivality (přestože trocha hořkosti se posunu z „dostal lepší známku, než já“ na „dostal tu práci místo mě“ upřít nedá).

Osobně jsem se přihlásil do britské národní laboratoře Rutherford Appleton Laboratory. Jde o součást velkého vědeckého komplexu, který stojí uprostřed polí v hrabství Oxfordshire a kde se nachází hned několik chloub ostrovní vědy a techniky (synchrotronový urychlovač Diamond, neutronový zdroj ISIS, petawattový laser Vulcan). Na pohovor jsem se připravil po teoretické stránce celkem svědomitě, pokulhávající znalost etikety (po dvou letech na vědeckém kampusu není těžké podlehnout dojmu, že obleky se nosí jen při promoci a předávání nobelovek) byla kamarády včas podchycena. V polovině prosince jsem tedy u spolubydlícího absolvoval rychlokurz kravatových uzlů a vydal se vlakem do městečka Didcot nedaleko Oxfordu.

Po přenocování v hotelu a pokusu sníst anglickou snídani jsem dorazil na místo setkání uchazečů. Mé předchozí pochybnosti ohledně dress code byly rázem rozptýleny – na první pohled bylo vidět, že si každý dal záležet. S tím šla ruku v ruce i poměrně dravá nálada některých studentů, kteří působili dojmem, že se snaží ostatní rozhodit („kdy jsi dostal pozvání k pohovoru?“ - „v pátek“ - „aha, já už v pondělí, tak to jsi asi náhradník“). Čekání jsem si tedy raději krátil klábosením s letošními stážisty, jejichž hodnocení práce v RAL byla jednoznačně kladná.

Z pohovoru samotného jsem měl smíšené pocity. Prostudování práce dotyčné skupiny zapůsobilo pozitivně, naopak mne zaskočil vlastní stres a jeho vliv na schopnost koherentně se vyjadřovat. Poměrně záludnou se ukázala otázka, co si myslím o pozorování Higgsova bosonu. Jelikož mi přišlo zbytečné opakovat, o jak úžasný objev se jedná, řekl jsem popravdě, že jsem se s fyzikou elementárních částic setkal jen letmo, a že mne překvapil ohlas, který na veřejnosti dokázal vyvolat počin, jehož technickým detailům téměř nikdo nerozumí. Hned nato mne samozřejmě napadlo, že jsem právě ohrnul nos nad obrovským úspěchem evropské vědy a jedním z nejznámějších britských fyziků, a že se to tedy snad povede příště.

O to příjemněji jsem byl překvapen, když mi volal vedoucí skupiny a nabídl mi práci. Tu jsem přijal, a tak strávím 12 měsíců počítačovým modelováním a testováním spin-polarizátorů pro neutronový zdroj ISIS (shoda s označením pro Islámský stát je čistě náhodná, což však mne ani okolí nebrání v nejapných žertech točících se kolem věty ‚Jan se přidal k ISIS‘).

Hledat si práci byla pro mne důležitá zkušenost a jsem rád, že vše dopadlo dobře, či spíše výborně – místo, které jsem dostal, jsem měl na seznamu jako první. Na stáž se těším, během semestru se snažím dopředu seznámit s technikáliemi, abych se pak nemusel vše učit narychlo. Přesto jsem se však neubránil letmému pocitu melancholie, když jsem otevřel svou první pracovní smlouvu, na jejímž konci byla přiložena brožura o daních a důchodovém pojištění.