printf("So far, so good.\n");

Připomínat si neustále, jak kradmo člověku čas protéká mezi prsty, svou podstatou nevyhnutelně vede k depresivní závěry vyvozujícímu myšlenkovému procesu – tak proč se toho filozofování prostě rovnou zcela vědomě neušetřit. Zpět na začátek k původnímu úmyslu (než se mi to tu zvrhne do nějakého polemizujícího proudu vědomí): s příchodem září se dlouhé volno už téměř došouralo ke svému původně jen v daleké dáli se mihotajícímu konci, nato bylo rázem ten tam – nu, a teď jsme… nabízelo by se „tam, kde jsme byli“, ale to není tam úplně pravda.

Sice jsme (my = bývalí opengateští nyní studující zde v Edinburghu) se po prázdninách vrátili do toho samého města, ale já coby loňský prvák (ostatně stejně jako mí dva nynější spolubydlící – mimochodem právě přímo také bývalí studenti Open Gate) jsem se nevracel do svého starého bydlení, na koleje, nýbrž do bydlení nového. Studenti si od druhé ročníku a výš mají své brlohy shánět už sami; bezstarostný kolejní luxus náleží výsostně prvákům. Nám se tohle pravidlo povedlo trošičku ošidit: náhodou jsme se totiž losováním dostali k jednomu z bytů, které vlastní univerzita, takže se toho pro nás, co se bytové administrativy týče, v porovnání s loňskem moc nezměnilo. Byt, který jsme vyhráli, sice má své zápory – ale přednosti také! No… dobře, těch záporů bych asi byl schopný vyjmenovat více než pozitiv, jako třeba to, že to v prvé řadě vlastně ani tak úplně není byt v pravém slova smyslu, spíše prostě taková podkrovní chodba, ve které na jedné straně zejí čtvery dveře. Plus nějaké to sociální zařízení a skromná kuchyň(ka).

Ve skutečnosti mi to tímhle rozložením docela připomíná samostatná patra s oktavánskými pokoji na kolejích v Open Gate – ale opravdu jenom tím rozložením, jinak tu máme podstatně slabší luxus. Tak třeba se tu v některých koutech naší podlaze běžně stává, že jaksi zapomíná na to, že by jako každá hodná podlaha měla být rovná, a místo toho se nám tu všelijak kroutí a vlní a vůbec si jednoduše dělá, co chce. Především pak ve zmíněné kuchyni se člověk nemůže zbavit přetrvávajícího pocitu, že je na potápějícím se Titaniku. A také tady asi máme myš. Nebo dvě. (Ale co – pokud tu vážně jsou, bydlí tu určitě o dost déle než my. Takže kdo tu potom vlastně je navíc?) Ale jinak si nemáme na co stěžovat. (Což samozřejmě nutně neznamená, že si na něco, byť malicherného, tu a tam stejně nepostěžujeme.) Ohromnou výhodou je to, že se z domu do školy dostaneme pěšky za necelých pět minut. Všechno máme blízko, protože bydlíme v centru. Na nejhlavnější, nejrušnější ulici téhle části města. A okna máme do oné ulice. (Přirozeně.) — Člověk si však dokáže zvyknout na leccos – i na uřvané sanitky svištící pod našimi okny uprostřed noci! Summa summarum: (ne)výhody se vcelku vyvažují; takže je všechno tak, jak má být.

Pokud jde o vývoj předmětů mého oboru, nechtěl bych vytrvalého čtenáře nudit – jádro mých základních programů zůstává stejné, jenom se jde do čím dál větší hloubky, jinak bych se musel v lecčem opakovat v tom, co vylíčil jsem v blozích předchozích… Chci se ale podělit o radost, kterou mám ze svého nového doplňkového kurzu: na tento semestr jsem si vybral základy v programovacím jazyce C, v „céčku“ (ergo onen ne zrovna slabý náznak v nadpisu tohoto příspěvku). Jednak proto, že to pro mne až donedávna byla dokonalá španělská vesnice, kterou jsem už dlouho chtěl prozkoumat alespoň povrchně, a jednak kvůli tomu, že tu jsem v řadách zdejších Čechů a Slováků vyloženě obklopen programátory. Mohu říci, že to bylo dobré a nanejvýš užitečné rozhodnutí; zatím všemu dobře rozumím a moc mě to baví (uvidíme, jak to s mým nadšením bude vypadat, až v tom začnu mít guláš).

Baví mě to moc, ale být v teple domova, koukat na Popelku, Hrátky s čertem, Císařova pekaře a Pekařova císaře a spoustu dalších a přežírat se u toho všeho bramborovým salátem, to mě asi baví víc… Aspoň těch posledních pár dní v roce. Proto už nedočkavě upínám mysl k domovu a pomalu nadcházejícím Vánocům – nad ty naše české pro mne prostě není! A jelikož se s věrným čtenářem znovu nesetkám až do příštího roku, hodlám poslední řádky toho mého psaní využít k předčasnému popřání veselých Vánoc a rovnou i všeho nejlepšího do nového roku – tedy: veselé Vánoce a šťastný nový rok (byť až za měsíc a nějaké drobné)!