Přidaná hodnota

V tu chvíli jsem si uvědomila, že prodloužením studia rokem na Erasmu ve Finsku jsem se vlastně dostala do ročníku lidí, kteří za školné platí třikrát tolik, tedy 9000 liber a mnohem více, pokud nejsou z EU. Tedy lépe řečeno, dluží třikrát tolik. Takže jak se tihle studenti a studentky liší od mého předchozího ročníku? Ano, po chvíli pozorování a přemýšlení bych řekla, že tady opravdu pár rozdílů je. Zdá se mi, že mí nynější souputníci toho od vzdělávání očekávají víc a víc se angažují – alespoň vzhledem ke svému budoucímu zaměstnání. Zapojují se do různých mimoškolních aktivit, letos tu byli tři kandidátky ze sociologie na místo ve studentském parlamentu, stojí fronty na kariérní poradkyni a obcházejí veletrhy práce. Ačkoliv samozřejmě nemůžu zevšeobecňovat, přijde mi, že můj předchozí ročník bral kariéru a hlavně ‚zaměstnatelnost‘, magické toť slůvko promazávající kolečka neoliberálního vzdělávání, více než blazeovaně. Jednoduše řečeno, když jsem ve druháku sdílela své překvapení nad totálním nezájmem mých spolužáků o stáže (a to, jak zákon zaměstnatelnosti káže, kdo nestážoval, již stojí opodál), můj kamarád ze třeťáku jen suše poznamenal: „Neboj se, ve třeťáku se stejně tak málo budou zajímat o absolventské pozice.“

A je to dobře nebo špatně? Vlastně to docela dobře jde dohromady s českým přístupem ke vzdělávání, kde titul bakalář/magistr (tedy další vzdělávání) je čím dál běžnější, ale zároveň se dá více či méně pohodlně pracovat ve více či méně seriózní práci při studiu, čili přechod univerzita – práce není tak drastický. Ale taky to dává za pravdu těm účastným pohledům, které následují po té, co někomu téměř omluvným tónem sdělím, že studuji sociologii. Chci ale říci, že doufám, že absolventi sociologie jsou „nezaměstnatelní“ právě proto, co ví a co umí, a ne protože to, co je potřeba v zaměstnání, neumí. Jako sociologové a socioložky studujeme, jak společnost funguje, jak a proč se věci mají. Cvičíme se v přemýšlení nad problémy a v jejich analýze se snažíme jít pod povrch. Jak jednou řekla moje kamarádka, když studujete sociologii, ze všech potěšení se stávají provinilá potěšení. Troufám si říci – ale berte mě s rezervou – že sociologie je jediná sociální věda, která se snaží něčemu nejen porozumět, ale také to změnit. To je naše přidaná hodnota. Takže co se děje, když teď chodím na přednášky s lidmi, kteří se hlásí na absolventské pozice do Barclays, Britské plynárenské, ve výzkumu trhu a marketingu? A jaká je vůbec alternativa?

Ale čemu se vlastně divím? Kdo by s téměř milionovou sekerou nechtěl co nejdříve najít práci, hlavně ať to platí. Ale neztrácí tak sociologie své výsady „nezaměstnatelnosti“? Anebo opravdu věříme, že vyzbrojeni Marxem (povinná látka poloviny prváku!), Baumanem, teoriemi o genderové a rasové nerovnosti, na své absolventské pozici v Barclays něco změníme? My v sociologii se rádi ptáme, rádi do všeho šťouráme a všechno rozebíráme – už jsem zmínila naši „nezaměstnatelnost“, že? S odpověďmi to bude těžší – ale dejte mi grant, pár měsíců, teplou kancelář a knihovnu a já vám to vykoumám.