Praktické aspekty ve studiu biomedicíny

Nikoliv: laborky maximálně jednou za čtrnáct dní, většinou stejně velmi teoretické, praktické zkušenosti možnost sbírat ve vlastním projektu na konci roku. To je sice pravda, přikyvuji, ale takový projekt má extrémně úzké zaměření a jeho vedoucí nemá zájem nikoho nic učit nad rámec povinností. Čili, spousta nebohých duší si vybere projekt, kolem kterého je příliš mnoho licencí a byrokracie a stráví dva měsíce prací na excelových tabulkách výsledků z… něčeho. Joshua analyzuje interaurální časové zpoždění a intenzitní diference u myší. Proč? Netuší. Vlastně laboratorní myš naživo ještě ani neviděl. Kromě toho nemá vůbec žádné základy práce v laboratoři a zanedlouho má poslední zkoušky, po kterých přijde období nejistoty.

A tak už to bývá s mnoha studenty STEM oborů ve Spojeném království, kde se do laborky dostane jen málokterý student, a to ještě jen pod přímým dohledem. Určitě by nebylo od věci zapátrat jinde a hledat si stáže mimo školu, ale kde? Frustrace z nemožnosti podílet se na výzkumu a extrémně nízkého procenta studentů přijatých na prestižní (čtěte: placené) stáže po světě je všudypřítomná.

„Držel jsem v ruce laboratorního potkana,“ povídám spolužákům.

„No way,“ každý nevěřícně odvětí. Že si to prý vymýšlím a co že je to ta Akademie věd v Československu za ‚seriózní instituci‘, když si tam do laborky klidně pouští bakaláře bez dohledu. To se ani neodvážím zmínit středoškolskou otevřenou vědu, neb nechci druhou stranu příliš vyplašit. A že to jde i bez byrokracie a bez licencí a že i takový středoškolák dokáže s nějakou mírou dohledu odvést fantastickou práci v té naší instituci, to si také nechám pro sebe.