Pozkouškový vlak nejistot aneb příští zastávka Singapur

Před pár lety mi jeden z mých učitelů řekl, že bych vždy měla využít a preferovat tu příležitost, která mi dovolí vystoupit z komfortní zóny, opustit vše ‚známé a bezpečné‘. V tu dobu jsem netušila, jak mi tohle prohlášení ulpí v paměti a co všechno to pro mě bude jednou implikovat. Jelikož jsem od přírody hodně soutěživý člověk, vždy jsem se snažila využívat všech možností, jež mi má cesta nabídla; často tak bezhlavě ponořená dokázat všechno, co jsem si předsevzala, že jsem i často zapomněla na ten počáteční impuls, kvůli němuž jsem se k tomu rozhodla.

Konečně mě snad tenhle rádoby hluboký, filosofující a sebereflektující úvod dostává k tomu, co jsem celou dobu chtěla sdělit. Před dvěma lety, když jsem začínala tohle vzrušující, podle všech předpokladů čtyři roky dlouhé dobrodružství za kanálem, ani ve snu mě nenapadlo, že bych se snad v jeho průběhu mohla podívat někam jinam, někam ještě dál. A to je přesně to, co mě nyní čeká.

Na základě mých známek mi bylo umožněno přihlásit se na program studia v zahraničí, čehož jsem bez nějakého velkého rozmýšlení samozřejmě využila. Celý proces byl poměrně náročný a zdlouhavý – přijímací řízení do programu na UCL, nabídnutí místa, oficiální přijímací řízení na vybranou univerzitu a následné podmínečné přijetí na ni. Po absolvování celého tohoto kolotoče jsem si ale stále plně neuvědomovala, že bych měla opustit místo, které se za ty dva roky stalo mým domovem, a zvláště odjet někam tak daleko jako je Singapur.

Zkoušky už v tu dobu skoro klepaly na dveře a dle onoho podmínečného přijetí se očekávalo, že moje známky na konci druhého ročníku budou muset dávat průměr na jedničku. Najednou se kromě tlaku vyvolaného mnou samou, a to udělat pro to maximum, přidal ještě tlak vnější. Hešteg stresový level nekonečno – co když moje maximum nebude stačit?

Stačilo. Dokonce jsem si vedla i o něco lépe než rok předešlý. Na samotný, vcelku hektický, průběh zkoušek a veškerých příprav na ně si ani moc nevzpomínám. Jediné, co mi snad utkvělo v paměti, bylo, jak krátká mi přišla tříhodinová zkouška z anorganické chemie, když jsem nestihla demonstrovat vibrace vazeb molekul na základě molekulových orbitalů.
V současné době už jen čekám, až se dostaví ta úleva a radost, že to mám vše úspěšně za sebou…

Samozřejmě jsem nadšená, že se mi podařilo dostat se na další prestižní univerzitu se špičkovými výzkumnými středisky, kde můžu ještě více prohlubovat svůj zájem o kvantovou a částicovou fyziku, a při tom poznat novou kulturu. Přece jenom je tu ale ten zvláštní pocit, který člověk získává, když opouští místo, jež tak dobře zná, své přátele a příjemné stabilní prostředí s dobře zavedenou rutinou. Přes všechny obavy spojené s rokem stráveným na National University of Singapore se ale koncem července skutečně vydávám do neznáma a věřím, že všechno bude tak, jak má být.

A do té doby? Zaměstnávám svůj mozek na stáži na oddělení vysokoenergetické (částicové) fyziky UCL a hledám důkazy dvojitého beta rozpadu bez vzniknu neutrin v rámci projektu SuperNEMO.