Povídka

Studentským bytem se rozline vůně překapávané kávy. Špinavými okny dovnitř pronikají paprsky teplého, jarního slunce, a domácí teploměr ukazuje 19 stupňů, nejvyšší teplotu za posledního půl roku. Ulice, na které se byt nachází, se pomalu začíná probouzet. Je slyšet smích skupinky mladých studentek, co si to štráduje na univerzitu, vrnění sousedovic kočky, protože se jí zrovna dostává pohlazení od pošťáka, i brek dítěte, které jeho matka zoufale přemlouvá, aby šlo do školky.

Jeden ze spolubydlících, Telo, má zítra odevzdávat poslední projekt tohoto semestru, a včera se ze studia v 11 večer vrátil tak vynervovaný, že jsme se rozhodli dnes k snídani udělat palačinky. Jsou totiž jeho nejoblíbenější. Moje sice už tak moc ne, ale aspoň máme skvělý důvod oslavit naše spolubydlení, než se všichni před létem opět rozutečeme domů. I já dnes mám svou poslední zkoušku.

Kde zase vězí ten Nico? Vždyť to za chvilku vystydne, ušklíbne se Liya, byť trošku ustaraně. Aspoň zbyde víc pro mě, směje se Telo, na talíř si vesele naloží další dvě palačinky a  vítězně je utopí v javorovém sirupu. Hodinové ručičky ukazují 08:15. Sedíme okolo stolu. Smějeme se. Probíráme, co se nám v noci zdálo. Snům se smějeme dál, ale jen těm hezkým, noční můry nám už úsměvy křiví. Podle snáře, který Liya vygooglovala během dvou vteřin, bude ona sama brzy čelit důležitému rozhodnutí, mezitím co já bych si měla dávat pozor na lidi, které mám kolem sebe, ať už by se mi zdáli sebedůvěryhodnější. Je to den, jako každý jiný, snažím se samu sebe v duchu uklidnit, nepřipouštějíc si nepříjemné svírání v žaludku z nervů z nadcházející zkoušky. A taky té tupé úzkosti z toho, že za pár hodin za sebou máme další rok.

Závěry smyšlených příběhů, pohádek či povídek mi nikdy moc nešly. Hezký den všem, co se dostali až sem.