Poslední rozloučení

Stačí jediný pohled na centrální knihovnu v South Kensington, aby bylo každému jasné, že zkouškové období probíhá v plném proudu. Téměř všechna místa k sezení jsou obsazená, vydýchaný vzduch (klimatizace v knihovně se teprve staví), žádná zásuvka není volná a na záchodech je permanentní nedostatek toaletního papíru. Dokonce se šíří pověsti o tom, že se do knihovny brzy ráno o víkendech stojí fronty. Kvůli všem těmto důvodům jsem se zkouškovému blázinci snažila vyhnout, jak jsem mohla, a učila jsem se raději na klidném místě.  

Většina mých spolužáků po třeťáku ukončila bakalářské studium, někteří byli neuvěřitelně šťastní, že v budoucnu už s chemií nebudou muset mít nic společného. Což ale není můj případ! Mám před sebou ještě rok do ukončení integrovaného magisterského studia, a ten strávím v USA, v Georgii na univerzitě Emory, na což se strašně moc těším! Ano, navzdory všem komplikacím a byrokratickým překážkám, po měsících nejistoty mohu konečně potvrdit, že příští rok strávím abroad. Po letech londýnské zachmuřené oblohy se konečně dočkám slunečných dní v Atlantě, je na čase se posunout dál.

Bez váhání mohu říci, že ty uplynulé tři roky byly skutečnou výzvou. Stály mne mnoho úsilí a nocí bez spánku, ale přesto jsem šťastná, že jsem je mohla takto prožít. S přáteli jsme se shodli, že když jsme přežili tři roky na Imperial a bydlení v Londýně, tak už neexistuje nic, na co bychom se v budoucnu nedokázali adaptovat a přežít.

Jedno moudro praví, že důvod, proč se někam vracíme, není to místo, ale lidé, se kterými jsme byli spojeni. Uvědomila jsem si, jak moc je to pravda. Londýn mi jako město chybět nebude, ale už teď se mi stýská po všech lidech, kteří při mně stáli a mojí londýnskou cestou mne provázeli.