Portrét skotského moře

Až během dvoutýdenní karantény se dozvídám, kolik mně blízkých lidí kvůli pandemii nemohlo dorazit a zůstalo doma. Mé volnočasové aktivity posledních let, společenský tanec a Amnesty International, jsou, jako téměř všechno, změněné místními opatřeními – tréninky a soutěže se přesunuly online. Vedle studia a psaní pro nově vzniklé studentské noviny UnEarth jsem proto hledal způsoby, jak se dostat z bytu. A snad ze sentimentu plynoucího z uvědomění, že se nejspíš brzy z východního Skotska odstěhuji, začínám většinu volného času trávit u moře.

Téměř z kteréhokoli místa v St Andrews trvá cesta k moři do dvaceti minut. Ta proměnlivá modř město nejen ohraničuje, ale i dovytváří. Milenci všech věkových skupin, rodiny kolem táboráků, surfující studenti, smečky psů – ti všichni jsou na dvou hlavních plážích, West Sands a East Sands, k vidění. Se zavřenými restauracemi a bary se společenský život přesouvá k té zdánlivě nekonečné hladině, kolem které do křiku racků proudí lidé s růžolícími tvářemi.

A já jsem jeden z nich – s kávou nebo čajem, s kamarády nebo sám. Někdy sbírám mušle se záměrem vyzdobit jimi byt. Jindy jdu k moři po obědě, usedám na lavičku, a čtu si do všeobjímajícího šumu. Nejčastěji ale přicházím těsně před západem slunce, tedy mezi čtvrtou a pátou hodinou, a pozoruji, jak do sebe na obzoru splývají odstíny zlaté, nachové a azurové. V tu chvíli se nebe a moře v St. Andrews zrcadlí a rozpínají do všech stran. Stovky let staré budovy jsou pak pouhými obrysy přes den impozantních architektonických prvků.

Rozmanité v jednotvárnosti, skotské moře mi pomáhá překonat semestr jinak definovaný anglickými renesančními texty a uměním jižní Ameriky. Je ozvláštněním i konstantou, má tolik významů, kolik má podob.