Poločas

Chtěl bych převážně mluvit o vzdělání vysokoškolském, se kterým mám v Británii podstatně víc zkušeností než se středoškolským, ovšem specifický systém středních škol má zásadní vliv na podobu bakalářských oborů. Britové se v porovnání s českými školami celkem brzy specializují, a proto přicházejí na vysoké školy většinou lépe připraveni v daném oboru, protože měli možnost se mu intenzivněji věnovat během posledních let středoškolského studia. Navíc je jejich ekvivalent maturity (A-levels nebo IB) podstatně náročnější zkouška než současná podoba české maturity. Tím tento systém ovšem rozhodně nechci obhajovat – myslím, že střední školy by měly poskytovat co nejširší všeobecné vzdělání, obzvlášť pokud jejich absolventi směřují na vysoké školy. Je zajímavé, že jde vlastně o pravý opak amerického systému, kde často ještě v prvním (nebo prvních dvou) letech bakalářského studia nedochází ke specializaci. Český systém mi přijde jako nejlepší, zlatá střední cesta, kdy gymnázia poskytují všeobecný základ pro specializovanou vysokoškolskou nástavbu. To, že se už v 15 letech Britové musejí rozhodovat o své specializaci, která předestírá jejich univerzitní směřování, klade na pubescenty obrovský tlak – já jsem v 15 letech věděl tak maximálně to, že chemii a biologii studovat nechci…

Nyní se dostávám k těžišti tohoto textu – vysokým školám. V Anglii jsou všechny bakalářské tituly tří- nebo čtyřleté (kromě pětileté medicíny), a jsou praktickou částí britského vysokého vzdělávání. Navazující magisterské tituly jsou až na pár výjimek považovány za převážně akademické. Tomu také odpovídá množství studentů, kteří pokračují po získání bakalářského titulu ve studiu. Podle The Times Higher Education méně než třetina bakalářů v Británii pokračuje ve studiu, což je podstatně méně než u nás (dle MŠMT je to více než polovina). Určitě na tom má podíl i existence školného – pokud každý rok studia stojí 9 tisíc liber jen na školném, mnozí se spokojí s bakalářským titulem. Ovšem já bych v tom viděl víc než jen to – magisterské a vyšší vzdělání se liší i koncepcí od toho bakalářského, je obecně víc akademické, a pro mnoho lidí, kteří chtějí pracovat mimo akademii, je nadbytečné. V tomto vidím velký rozdíl mezi českým a britským systémem, protože u nás je bakalář často kladen na velmi nízkou úroveň a velké procento studentů pokračuje v dalším studiu, aniž by pro to měli zřejmé důvody. V tom vidím velkou výhodu školného – donutí studenty přemýšlet o tom, zdali je pro ně ten další titul opravdu smysluplné vynaložení jejich času a prostředků.

Kvůli výše zmíněnému se liší i povaha bakalářských oborů v Anglii – bakalář je obecně více aplikovaný, často více zaměřený na dovednosti než znalosti. Dobrým příkladem je třeba filozofie, která je u nás považována za neuplatnitelný obor. V Anglii je však filozofie velice váženým oborem, a to díky jinému stylu výuky i přístupu zaměstnavatelů. Od kamarádů studujících filozofii v Čechách vím, že u nás je třeba celý první ročník zaměřen na antickou filosofii. Není pochyb o tom, že ta je základem celého oboru, ovšem v Anglii je hned od počátku Platón postaven vedle J.S.Milla a třeba Petera Singera, současného filosofa. Navíc jsou principy a teorie těchto filosofů aplikovány na dnešní témata a problémy. Spíš než o znalost klasických textů jde o rozvoj kritického myšlení a schopnost jej aplikovat na reálné situace. A firmy jsou si toho vědomy, a proto když se k nim hlásí úspěšný absolvent filosofie, neočekávají od něj nutně znalost klasických filosofů, ale ‘raw intellect‘ - sílu intelektu a výborný psaný projev. Nechci tvrdit, že filosofie zde nemá problémy s uplatněním, přeci jen jde o více akademický obor než třeba medicína či finance, ovšem situace je rozhodně lepší než u nás. A to kvůli oné důležité věci: zaměření se více na dovednosti než na znalosti.

Další nedílnou součástí britského vysokého školství jsou stáže. Nějaká pracovní zkušenost je v životopise nutná a většina studentů se o nějakou stáž před posledním rokem bakalářského studia uchází. Ovšem není to nic jako u nás, kdy si student sežene na léto brigádu, protože známý známého dělá provozního v restauraci, je to pravý opak. Všechny firmy, které nabízejí stáže, to berou jako způsob náboru nových zaměstnanců, takže se je snaží co nejvíce nalákat a následně si stážisty vyzkoušet v reálném pracovním zapojení, aby pak těm úspěšným mohly nabídnout práci po škole. Výsledkem je několikatýdenní stáž, honorovaná pro studenty až astronomickým platem. Výhodou tohoto systému je, že se studentům naskýtá možnost poznat, jak práce v dané společnosti opravdu vypadá, firma je chce opravdu otestovat a za ty peníze po nich bude chtít víc, než jen přerovnávání papírů. Velké množství zájemců také zaručuje, že proces výběru stážistů bude alespoň do jisté míry objektivní. Nevýhodou je pak obrovská zátěž na straně žadatelů – některé přihlášky jsou náročnější než samotná přihláška na univerzitu do Anglie. Proces je to věru až strašidelný – detaily veškerých akademických úspěchů, mimoškolní aktivity, studentské spolky, schopnosti a dovednosti, série menších esejů na personální témata a motivaci a mnoho dalšího. Pokud tímto člověk úspěšně projde, dostane pozvánku k online testům (někdy i několik kol testů), po kterých následuje telefonický pohovor, a na závěr série osobních pohovorů s lidmi z různých oblastí firmy. Matematicky se šance na získání stáže pohybují v desetinách procent, tudíž podání většího množství přihlášek je nutností – což ovšem znamená spoustu času stráveného touto velice nezáživnou činností. Proto také dochází ve spolcích a sportovních týmech často k pochybnému obsazování pozic – někteří studenti kandidují na pozice, na které se příliš nehodí nebo je ani nechtějí dělat – ale potřebují materiál do životopisu. Ty stáže jsou na tom vlastně trochu podobně – mnozí studenti by své možná poslední prázdniny raději strávili jinak než v kanceláři v Londýně, ovšem systém je nutí k tomu se o stáž ucházet.

A to je možná obecně největší nevýhodou a zároveň výhodou britského systému – jeho aplikovatelnost, praktičnost, provázanost s pracovním trhem. Na jednu stranu to zajišťuje lepší uplatnění pro studenty, kteří většinou již po bakalářském studiu začínají pracovat. Nevýhodou je pak to, že celý vzdělávací systém je pak svým způsobem kalkul, jak být co nejzajímavější pro zaměstnavatele, a tento kalkul začíná již v posledních ročnících středních škol. V porovnání s tím bych řekl, že český systém vysokého školství je méně propojen s pracovním trhem – po dostudování se absolvent přihlásí na pohovor, ve kterém kandidáta posoudí zejména podle jeho výkonu u pohovoru a krátkého životopisu. V Anglii je to proces nesmírně institucionalizovaný – webové portály firem vyžadují ohromné množství informací a testování a první kolo, které vyřadí většinu zájemců, je často plně automatizované (algoritmus vezme v potaz hodnocení univerzity, dosažené výsledky a další kvantifikovatelné informace a vybere kandidáty s vyšším skóre). To nutí studenty se co nejvíce přizpůsobit tomuto systému a již od prvních let vysoké školy (či ještě dříve) co nejvíce plnit kritéria firem. To mi přijde docela náročné a možná i kontraproduktivní – myslím, že studenti by se minimálně z počátku svých studií měli zajímat výhradně o svůj obor a starosti s pracovním zařazením odložit až do pozdějších ročníků. To ovšem předpokládá, že vzdělání samotnému dáme nějakou hodnotu, bez ohledu na uplatnění. Pokud je vzdělání čistě nástrojem pro pracovní uplatnění, pak je anglický mechanismus velice dobře fungujícím systémem.

Z toho, co jsem právě napsal, se může zdát, že české vysoké školy poskytují neuplatnitelné akademické vzdělání a ty britské se naopak zaměřují na pracovní uplatnění a nedbají na akademické kvality. To samozřejmě vůbec není pravda. Většina českých univerzit poskytuje studentům dobré uplatnění a o akademických kvalitách britských škol netřeba pochybovat. Co se však liší je propojení akademického světa a pracovního trhu. Z mé zkušenosti je atmosféra anglických kampusů silně ovlivněna přítomností velkého množství firem, které vynakládají obrovské prostředky na propagaci u studentů. Společně s náročným procesem při zájmu o stáž/zaměstnání mě to nutí k zamyšlení – je ten esej o epistemologii do filosofie, na kterém právě pracuji, důležitý sám o sobě, nebo jde jen o způsob, jak naznačit zaměstnavatelům mé dovednosti?

Rozdílů je podstatně více – za zamyšlení by určitě stál i systém modulů a kreditů, který v Anglii dost limituje studenty v tom, kolik předmětů si mohou zapsat, ovšem v oné omezené volitelnosti si mohou vybrat navíc úplně cokoliv (modul jaderné fyziky když zbytek jejich studia tvoří anglická literatura). Ovšem myslím, že formát běžného příspěvku už jsem několikanásobně přesáhl, tak si to radši nechám na příště.