Podivuhodný případ britského zdravotnictví: Příběh z urgentního příjmu

Můj přítel si při krájení brambor pořezal prst a když zjistil, že o půlnoci o několik hodin později stále krvácí, rozhodl se zavolat 111, britské číslo na zdravotníky v nenouzových případech. Než se dočkal odpovědi, sdělil všechny své osobní údaje a vysvětlil, že jakožto student nežije na své trvalé adrese, krvácení téměř ustalo. Navzdory jeho ujišťování operátora, že jeho prst už zdaleka nevypadá tak zle, bylo mu silně doporučeno (čtěte: nakázáno) jet na urgentní příjem. A tak jsme jeli.

V nemocnici bylo kolem 10 či 15 lidí, z nichž část, stejně jako já, pouze doprovázela někoho jiného, což mě vedlo k mylnému domnění, že budeme se vším brzy hotovi. Prvním překvapením byla délka rozhovoru s recepční na příjmu. Nejenže se ptala na podstatné informace jako jméno, datum narození a typ zranění, ale také ji zajímaly adresy, kontakt na příbuzné a další. Co mě na tomto udivilo, bylo že většinu těchto informací už dostal operátor linky 111, který nás doporučil nemocnici a poslal jim tedy informace z hovoru (nebo to alespoň měl udělat).

Asi o hodinu či hodinu a půl později jsme byli zavoláni dovnitř do oddělení lehčích zranění. Tam se nás sestra zeptala na přesně ty samé otázky, které jsme již zodpověděli na příjmu, a taktéž je zadala do počítače. Do třetice všeho dobrého! Pak se letmo podívala na přítelův zraněný prst (téměř bez odstranění náplasti) a poslala nás zpět do čekárny, kde jsme měli počkat na doktora. Za tu dobu, co jsme tam byli, jsem neviděla nikoho odejít poté, co byli zavolání dovnitř. Všichni se vrátili zpět k čekání jako my.

Nakonec jsme to vzdali. Kolem půl páté ráno jsem se rozhodli, že jakákoliv péče, které by se příteli dostalo nestojí za to čekání, zatímco jsme proklínali operátora 111 za trvání na návštěvě urgentu.

Dokud jsem to neviděla na vlastní oči, nikdy jsem nevěřila hororovým příběhům o britském urgentním příjmu. Pro porovnání, před pár měsíci, když byl přítel u mě na návštěvě v Česku, zvrtnul si kotník, a tak jsme ho vzali na urgent. Během zhruba hodiny ho zavolali na rentgen, byl v ordinaci u doktora, ihned šel na další rentgen jiné části chodidla, abychom si byli jistí, že nic není zlomené, znovu mluvil s doktorem během několika dalších minut a byli jsme hotoví. Tohle se odehrálo kolem šesté hodiny večerní.

Tento příběh uzavřu zmínkou o další věci, kterou se hodí vědět o britském zdravotnictví, a která by vás mohla překvapit, pokud se s ní setkáte. V Británii se nedostanete k doktoru-specialistovi, jako je fyzioterapie, kožní, nebo ORL bez doporučení od obvoďáka, ke kterému se nedostanete bez termínu, který většinou nedostanete dříve než za týden, pokud máte štěstí, nebo více, pokud štěstí nemáte.