Pevná půda pod nohama

Cesta ke zkouškám však nebyla snadná. Již od začátku studia jsem pochybovala o sobě a o své volbě předmětu i univerzity, a na každém kroku mě pronásledovala nejistota. V posledním trimestru minulého roku, ve kterém jsme se měli sami připravovat na zkoušky, se moje pochybnosti a nejistota jen zhoršily. Připadala jsem si, jako bych se topila pod vším tím materiálem a minimem struktury, které celé učivo mělo v porovnání s tím, na co jsem byla zvyklá z gymnázia. Spolu s pochybnostmi, které se se mnou od začátku držely, a náhlým nedostatkem rutiny v mém životě to způsobilo, že jsem strávila většinu trimestru s pocity bezcennosti a deprese.

Večer jsem měla problémy usnout a ráno vstát z postele, nebyla jsem schopná se přesvědčit k práci, protože veškerá snaha, kterou bych čemukoliv věnovala, působila zbytečně. Zároveň jsem se přesvědčovala, že nebylo potřeba se někomu se svými problémy svěřit a nechat si pomoct, jelikož jsem si myslela, že ten problém musím vyřešit o samotě. Nechtěla jsem nikomu být přítěží se svými problémy. Čím méně jsem pracovala, tím hůře jsem se cítila, a čím hůře jsem se cítila, tím méně motivace k práci či jakékoliv jiné aktivitě jsem měla. K tomu se přidaly obavy z neúspěchu ve zkouškách a stále jsem se sama sebe ptala, jestli je tohle tím místem, kde chci být. Neviděla jsem žádnou cestu ven.

Ale přesně v tom jsem se mýlila. Všichni občas potřebujeme s něčím pomoct, protože nemůžeme všechny problémy, které nás trápí, vyřešit sami. Proto máme přátele, proto má univerzita systém podpory pro studenty. Nemůžeme se vždy cítit bezvadně a vše s přehledem zvládat a je normální, že občas se necítíme zrovna nejlépe, nicméně když nám není delší dobu dobře, je potřeba nechat někoho nám pomoct. Zúží a zkřiví se nám perspektiva a potřebujeme někoho dalšího, kdo nám pomůže najít cestu, kterou sami nevidíme skrze záclony, které jsme si stáhli přes oči, protože v každé situaci existuje řešení.

A já jsem tohle období překonala. Trvalo mi to déle, než mělo, ale poté, co jsem se svěřila svým přátelům, ačkoliv jsem se musela potýkat s několika kroky zpět, se mi podařilo připravit se na Prelims v tom čase, který mi zbýval natolik, že jsem v nich dosáhla na 2.i. Přes dlouhé letní prázdniny jsem měla čas si vše důkladně promyslet a najít dlouhodobější řešení, které mi pomůže zůstat nad vodou. Krůček po krůčku jsem začala uklízet všechen nepořádek, který přispěl k mému depresivnímu období. Rozhodla jsem se začít s kolejním sportem, abych měla v životě více rutiny, pokusit se méně strachovat o maličkosti, a netajit se svou bisexualitou.

V říjnu jsem byla připravená začít první trimestr druhého ročníku a pokračovat ve studiu Filosofie a Ekonomie. Ačkoliv trimestr začal skvěle, když se mi podařilo zavést si v životě rutinu s každodenním plánem a začít kolejně veslovat, trimestr jako takový nešel tak hladce, jak jsem plánovala. Po dvou týdnech jsem chytila chřipku, což mělo neblahý důsledek na moji schopnost pracovat. Nemoc dovolila všem mým obavám a nízké náladě z konce prvního ročníku, aby se vplížily zpátky do mojí mysli, a tudíž v polovině trimestru přišel krok zpět. Ale tentokrát to bylo jiné. Tentokrát jsem věděla, jak zase vstát, což se mi nakonec podařilo, a já se tak vrátila zpět k rutině prvních týdnů, abych ukončila trimestr tak, jak začal. Nezáleží na tom, jak těžce spadneme, důležité je zkusit zase vstát. A není žádná ostuda, když potřebujeme požádat a pomocnou ruku.