Pedagogická praxe

Do první třídy jsem nastoupil na Montessori škole, kde panovala určitá svoboda ve studijních plánech a výuka probíhala s názornými pomůckami. Následně jsem přestoupil na Waldorfskou školu, kde jsme byli podporování k tvůrčí činnosti a rozvoji měkké motoriky. Každé ráno jsme jako soubor hráli na hudební nástroje. Já jsem zaujímal roli houslisty. Také vzpomínám na kurz dřevořezby, organizaci rytířské slavnosti či secvičování divadelního představení. Učitelé si pro nás často připravili netradiční činnosti jako studium středověkého šermu či četba díla Odyssea. Soustředili jsme se pouze na jeden předmět a nebyli jsme přímo známkováni, jen slovně hodnoceni. Na konci druhého stupně jsem přestoupil do školy klasického pedagogického směru. Jasné osnovy mi, věřím, napomohly k dobré přípravě na středoškolské studium. Nicméně mě trápil frontální způsob výuky, který ve mně často nedokázal vzbudit zájem o předmět.

Přihláška na předmět učitelství vyžadovala sepsání motivačního dopisu a praktickou ukázku výuky před komisí. Zvažoval jsem několik témat, ale nakonec se rozhodl pro fyziku částic, ke které jsem měl vždy blízko. Nechtěl jsem přijít pouze s výkladem, nadchla mě myšlenka přímo zapojit komisi, jako žáky, do mého výkladu. Vymyslel jsem si analogii na Higgsovo pole a požádal všechny přítomné, aby se do hraní rolí zapojili. Snažil jsem se vysvětlit příčinu hmotnosti částic. Věřím, že můj nápad vzbudil zájem a byl jsem přijat. Následoval jednodenní seminář o psaných i nepsaných pravidlech ve škole, genderové rovnosti při zapojování žáků do výuky a anglickém školství obecně. Mým jediným požadavkem při výběru školy pro pedagogickou praxi bylo dostat příležitost realizovat některé nápady založené na experimentech a hraní rolí. Byl jsem nakonec vyslán na školu „Graveney School“.

Začátky pedagogické praxe pro mě nebyly snadné. Škola rozděluje žáky na základě výkonnosti studentů a tím vytváří velké rozdíly ve výkonosti jednotlivých tříd stejného ročníku. Pozoroval jsem mnoho hodin, kde jsem byl zároveň nápomocný a pomáhal studentům řešit úkoly. Snažil jsem se podporovat abstraktní přemýšlení o podstatě problémů, raději než jednoduché dosazování do vzorců. Dostalo se mi také příležitosti vyučovat sedmý ročník vlny, zvuk a světlo. Vymyslel jsem si několik hraní rolí a experimentů. Možná mi inspirací byla divadelní hra Vyšetřování ztráty třídní knihy. Mí studenti zatím přijali všechny mé nápady s nadšením, ač jsem o ně měl trochu starosti, obzvláště když demonstrovali podélné vlnění. Oproti zcela bezpečné ukázce příčného vlnění mexickou vlnou, si pro mě připravili postupný náraz a kontrolovaný pád přes lavici. Vždy mě potěší, když vidím, že studenti nesedí celou hodinu za lavicí, pohybují se a projevují známky radosti. Nicméně některé nápady mohou být opravdu nebezpečné a naštěstí mi byl vždy nápomocen můj dozorující učitel.

Závěrem bych rád vyjádřil vděk nad svobodou, kterou mi škola dala k zahájení mého projektu. Zkusil jsem si, že být učitelem je nesmírně obtížným, ale zároveň pro mě naplňující povoláním. Baví mě každá hodina strávená ve škole, často se toho mnoho i sám o fyzice naučím. Nelze nepřijmout fakt, že udržet kázeň a pozornost celé třídy při mých fyzikálních experimentech je někdy obtížné a je otázka, zda by bylo možné běžně vyučovat s takovou metodou. Také to znamená vždy důkladnou přípravu a spoustu pomůcek. Líbí se mi však představa, že děti se do školy těší, získat nové vědomosti je baví a mohou se sami zapojit do výuky. Jak můj pedagogický experiment vyhodnotí mí učitelé na fakultě, je zatím pro mě neznámou proměnou v mém projektu, souvisí to asi i s tím, jak se v konzervativní Británii pohlíží na alternativní pedagogické metody, přesto je pro mě tento experiment velmi zajímavý zážitek, na který jistě budu dlouho vzpomínat.