Oxbridge pohovory

Panuje zde mnoho mýtů. Jednou jsem slyšel krátkou historku o interview na Oxfordu. Student vešel do pokoje a posadil se před profesora. Tento akademik otevřel noviny a řekl: „Máš pět minut na to, abys mě přesvědčil, abych přestal číst noviny a začal se ti věnovat“. Student vytáhl zapalovač a noviny zapálil. Zaslechl jsem také jinou historku. Pokoj, ve kterém probíhaly pohovory, měl dvoje dveře. Jedny vedly do čekárny, druhé do úklidové komory. Student, který právě skončil svůj pohovor, zapomněl, ze kterých dveří přišel, a tak jedněmi prostě odešel. Ocitl se tak v úklidové komoře. Nešťastný student byl tak vystresován, že si myslel, že by vypadal jako idiot, kdyby musel pokojem před profesory projít zpět do správných dveří, a tak tam zůstal následujících pět hodin. Nevím, zda se to opravdu stalo, ale jedno je jisté – pohovory jsou velmi stresující.

Jeden z důvodů je to, že každý tvrdí něco jiného. Podle mého porozumění, nejdůležitějším aspektem interview je umožnění pozorovat studentovo myšlení. Snažte se být sami sebou, myslete nahlas, a pokud nerozumíte otázce, neváhejte se zeptat. Pohovor je o tom jak myslíte (ve stresu), takže pokud nemůžete změnit způsob svého myšlení, nemůžete se na interview připravit (To je skvělé! Nemusíte se tolik stresovat!).

Pohovory a další testy se liší pro každý předmět a pro každou kolej. Já jsem se hlásil se na obor inženýrství na Jesus College. Měl jsem dva pohovory - z matematiky, fyziky a TSA(Thinking Skills Assessment). V oné době jsem studoval A levely na New Hall School ve Velké Británii a tak doprava byla jednoduchá v porovnání s mnoha evropskými studenty.

Před mým pohovorem (pátek 15. prosinec 2011) jsem si prošel personal statement a přečetl jsem si poznámky z knih, které jsem zmínil na svém personal statement. Také jsem si rychle zopakoval látku z Matematiky a Fyziky, kterou jsem se tam za tu dobu naučil. Připravil na otázky „Proč Cambridge, proč Jesus College, proč inženýrství?“. Chtěl jsem být připraven na sto procent. Toto nebylo nutné, ale cítil jsem se klidněji. Ve velký den jsem ráno vstal a odjel ze školy s kamarádem, který měl interview ve stejný den. Když jsme dorazili do Cambridge, popřáli jsme si hodně štěstí a rozešli jsme se, protože jsme měli pohovor na odlišných kolejích.

Brzo jsem dorazil do Marshallova pokoje na Jesus College. Tam všichni studenti čekali na své pohovory. Bylo zábavné pozorovat, jak všichni – včetně mě – jsou vystresovaní. Prostě jsme tam seděli, koukali dokola a zlepšovali se v ignorování trapného ticha. Konečně nastal čas na můj první pohovor z matematiky. Jesus student mě zavedl do pokoje J4 a řekl mi, abych tam čekal. Dveře z pohovorové místnosti se brzy otevřely a postarší gentleman s bujným knírem mě zavedl do malého pokoje, kde mi předal nízký stoh papírů. Řekl mi, že mám 20 minut na vyřešení co nejvíce problémů. Dodal, že se o nich budeme bavit při pohovoru. Na nic jsem nečekal a s radostí jsem se do nich pustil. Většina problémů byla velice standardní. Očekával jsem, že všechny budou super těžké, ale většina z nich byly příklady, které jsme normálně dělali. Při pohovoru jsme rychle přeskočili otázky, které jsem bez problémů udělal a zaměřili se na ty, které jsem nedokončil. Profesoři byli velice příjemní. Dříve než jsem čekal, pohovor byl u konce. Celkově jsem z toho měl velice dobrý pocit.

Následoval pohovor z Fyziky. Velice přátelsky vypadající Dr. G Parks mi otevřel dveře a zval mě dovnitř. Druhý interviewer ve mně vzbuzoval opačné pocity. Měl velice divoké vlasy. Z jeho vzezření jsem měl pocit, že bych se měl nejlépe zvednout a odejít, protože ho zdržuji od jeho šílených experimentů. Pocity jsem ignoroval a neodešel. První otázka „Jaký je rozdíl mezi velkým prakem a balistou“ byla následována otázkou „který je přesnější“. Byl jsem vskutku potěšen, protože katapulty zbožňuji (když jsem mluvil o svých pohovorech s ostatními lidmi, ne vždy jsem se zmínil o tom, že jsem psal o katapultech na mém personal statement. A tak se jim muselo zdát, že se na interview ptají na zcela irelevantní a naprosto ztřeštěné věci). Další otázka byla o výšce hladiny v nádobě, ze které odtéká kapalina. Mělo se to jednoduše integrovat, ale trvalo jim nějaký čas mě na to navést a tak jsem se cítil hloupě. Zeptali se, zda kapalina nějak způsobem ovlivňuje, jak rychle bude odtékat. Cítil jsem se super chytře, když jsem odpověděl jedním slovem „viskozita“. Následně mi dali zvláštní vagónek na provázku. Když jsem zatáhl za provázek, vagón se rozjel na opačnou stranu. Měl jsem vysvětlit, jak funguje mechanismus ve vagónku, aniž bych se do něj podíval. Začal jsem něco plácat o převodech a pružinách a po chvíli jsem byl zastaven. Na závěr nakreslili auto a požádali mě, abych znázornil síly, které síly na jedoucí auto působí. Trik byl podle mě v tom, že třecí síla působící na pneumatiky byla ve směru pohybu auta (kdyby tomu bylo naopak, kola by byla urychlována). Když pohovor skončil, měl jsem špatný pocit.

Na konec přišel čas na TSA. Některé části byly velice povědomé, protože byly podobné kritickému myšlení, například tam byl krátký argument a otázka byla najít hlavní závěr argumentu, předpoklady atd. Ostatní otázky byly spíše o logickém myšlení a řešení problémů. Celkově to nebylo lehké, ale lehčí než pohovory. Na večer jsem se sešel se svým kamarádem a společně jsme přijeli zpět, šťastní že den skončil.

Lidé říkají, že je dobré, pokud má člověk problémy s otázkami. Pokud člověk problémy nemá, pravděpodobně to znamená, že profesoři si myslí, že student není moc chytrý a tak dostává lehčí otázky. Podle této filozofie, může být dobré, pokud zápasíte s 2+2=4. Proto preferuji pozitivní přístup. Pokud máte problémy, to je skvělé protože máte obtížné otázky. Pokud nemáte problémy, to je skvělé, protože vám těžké problémy nečiní potíže.

Abych to shrnul, pokud máte pohovor na Oxbridge, uvolněte se a snažte si to užít – kladou velice zajímavé otázky!

Na obrázku jsou stopy zanechané bicyklem. Která křivka je stopou předního kola? Kterým směrem kolo jelo? (email to pavel.koh@seznam.cz)