Nový začátek…

Proto jsem se rozhodla začít se poohlížet po nějakém tom místečku už od začátku dubna. Po značném množství odeslaných životopisů a jednom pohovoru jsem si začínala myslet, že nic vhodného neseženu, ale nakonec se zadařilo a od začátku května už jsem v plném pracovním nasazení.

Říkáte si, a co státnice? Ano, měsíc květen byl pro mne poněkud náročný. Nejen, že jsem se musela snažit vnímat všechny informace týkající se nového zaměstnání, prioritou bylo samozřejmě zvládnout červnovou státní závěrečnou zkoušku. Tudíž, mé prožití května by se dalo shrnout do jednoho divokého kolotoče, který spočíval v příchodu z práce, následovalo večerní učení, pár hodin spánku, v 6 ráno budíček  a pořád dokola.

Naštěstí, 12. červen tu byl coby dup a já se najednou probouzela s vědomím, že už mě čeká poslední návštěva vysoké školy a poslední promluva s profesory, kteří se nám věnovali po celých 5 let. Vzhledem k tomu, že mě těch 5 let na vysoké zbavilo nervozity z toho, že to třeba „nedám“, v klidu jsem se zvedla z postele, uvařila kafe, abych to dopoledne vydržela, poté následovala pravidelná ranní hygiena, oblékla se a šla na to. První věcí, co mě čekala, byla obhajoba diplomové práce. Následovaly dvě otázečky z jednotlivých okruhů a najednou už jsem vycházela ze třídy s vědomím, že jsem to zvládla a že je to asi naposledy, co jsem ve škole. Ano, říká se, nikdy neříkej nikdy. Třeba se za pár let rozhodnu, že bych se tam ještě vrátila, ale to uvidí až čas. Myslím, že 5 let bylo pro začátek dost a teď mě čeká věnovat se trochu více práci a vnést do praxe to, co jsem se naučila na vysoké škole.

Tím se s Vámi loučím, přeji Vám všem mnoho úspěchů, a to, nejen v dalším studii a pracovních zkušenostech, ale i v osobním životě.

Nadaci bych touto cestou ještě ráda poděkovala za možnost dostudování magisterského studia, děkuji.