Novosvětská

Nějakým absolutně záhadným způsobem jsem zvládla pět kilo nechat doma a zoufalým pohledem donutit zaměstnance norských aerolinek, aby ta zbývající kila navíc prostě přehlédli.
Po slzavém rozloučení s rodiči jsem byla připravena k odletu. Všechno klaplo, a mně bylo dobře.

Tak jsem započala svůj nový, americký život – a podobným způsobem ho tu vedu i o čtvrt roku později. Sice jsem se za posledních pár měsíců setkala s několika náročnými situacemi, ale vždy jsem je zvládla a vyšla z nich o něco silnější a o něco šťastnější.

Začnu tedy od dvacátého srpna, kdy jsem přiletěla do New Yorku. Vysoké činžovní domy se tyčily všude kolem mě, mrakodrapy vykukovaly v pozadí, zatímco si stovky lidí razily cestu rušnými ulicemi. Pohled to byl vskutku ohromující – ale nebyl čas se kochat, bylo třeba stihnout brzký vlak s Grand Central Station do New Havenu, svého budoucího domova. I přes skutečnost, že jsem se musela sama poprat s pětadvacetikilovým kufrem, batohem a vlastním tělem, které si ještě nezvyklo na nové časové pásmo, šlo všechno jako po másle. To proto, že jsem měla dvě velké výhody: už jsem v New Yorku dvakrát byla, takže jsem se necítila ztracená, a po cestě se se mnou setkal kamarád z Brazílie, který se mnou nastupoval do prvního ročníku na Yale.

Dokodrcali jsme se na univerzitní kampus, kde nás přivítal potlesk a oslavný pokřik. Jediné, co mi v ten moment chybělo, byl červený koberec. Byla jsem hvězda – stejně jako všichni ostatní nováčci. Nadšení nad příjezdem studentů prvního ročníku je tradice, které se starší studenti zhošťují nesmírně rádi a s velkým gustem. V momentě, kdy se moje noha dotkla univerzitního chodníku, jsem byla osvobozena od váhy svého kufru i od strachu, že moje vysokoškolské roky budou osamělé. V místě s tak přátelskými a vřelými lidmi to snad ani není možné.

Následoval týden orientace pro mezinárodní studenty (OIS), kde jsem se seznámila se studenty z celého světa – a také s velkou částí svých nejbližších přátel. Keňa, Rusko, Tanzánie, Portugalsko, Singapur, Turecko… a já, jediná reprezentantka České republiky ve svém ročníku. Ačkoliv nyní trávím spoustu času i se svými americkými přáteli, OIS je pořád jedním z nejdůležitějších týdnů mého vysokoškolského života. Nevím, co bych si počala bez lidí, kteří procházejí stejným procesem jako já, kteří opustili svůj známý svět a kulturu, kteří si musí zvykat na úplně nový život. A nevím, co bych dělala, kdyby mi zkušení lidé neradili ohledně bankovních účtů, americké byrokracie, poštovní schránky nebo mobilního servisu.

Po OIS přišel týden orientace pro studenty prvního ročníku, s láskou přezdívaný „Camp Yale“ (tábor Yale) kvůli nekonečným aktivitám stvořeným k poznávání nových lidí i prostředí. Utekl až příliš rychle – brzy nastal první den školy. Rozhodně mě nezklamal. Vybrala jsem si předměty, které už od prvního momentu v učebně působily neobyčejně poutavě. Jedná se o následující kurzy: úvod do programování, svahilština, psaní literatury faktu a umělecká analýza modré barvy. Možná si říkáte, co mě to napadlo, věnovat se tak široké škále oborů – ale tohle je vlastně důvod, proč jsem na Yale vůbec přišla. Takzvaná liberal arts education umožňuje studentům zkoumat různé obory předtím, než se začnou soustředit pouze na jeden. Co víc, experimentace je podporována. A tak jsem si nabrala předměty, o kterých jsem věděla, že mě budou bavit po celý semestr; různorodé jsou proto, abych mysl rozvíjela do všech možných směrů.

Asi není žádné překvapení, že jsou všechny naprosto výborné. Akademická prestiž Yale je absolutně zasloužená – již po pár týdnech jsem intelektuálně byla úplně někde jinde než na střední škole. Nikdy předtím jsem neprogramovala, což mě nutilo se učit extrémně rychle; struktura svahilštiny je kompletně jiná než struktura všech ostatních jazyků, které ovládám; psaní literatury faktu výrazně posílilo mé vyjadřovací schopnosti; analýza modré mě stále učí uvažovat mnoha různými směry a tvořit. A i když se to možná na první pohled nezdá, všechno to má smysl.

Mimo školu se věnuji i dalším aktivitám, protože bez nich by byl život až příliš jednotvárný. Získala jsem roli v exekutivní radě AIDS Walk New Haven, organizaci, která spolupracuje s městskou komunitou v otázce destigmatizace HIV/AIDS a získává peníze na léčbu této nemoci; jsem členkou studentského rádia (WYBC Yale Radio), ve kterém zastávám roli zvukaře a občas vysílám vlastní program; každý druhý týden pomáhám organizovat underground koncerty mimo školní kampus, na kterých hrají i kapely z jiných měst či států; píšu články do studentské publikace The Yale Herald; dělám výzkum o práci tribunálů OSN ve vztahu ke genocidě ve Rwandě s univerzitním Roosevelt Institutem; učím kreativní psaní pro děti na prvním stupni gymnázia; zpívám v hudebním projektu studenta čtvrtého ročníku; chodím na výlety do přírody s Yale Outdoors; a od ledna budu za Yale oficiálně závodit v lyžařském slalomu. Není toho málo, ale nějakým neznámým způsobem se mi vše dařilo balancovat jak se školou, tak se společenským životem.

Zúčastnila jsem se mnohých tradic – naučila jsem se bojový popěvek, který se zpívá během sportovních zápasů; běžela jsem kolem kampusu polonahá v rámci tradice mé rezidenční koleje; zažhnula jsem vlastní svíčku během pochodu studentů prvního ročníku; byla jsem na mnohých večírcích, které opravdu vypadají úplně jako z amerických filmů. Byla to fantazie.

Pak přišla mononukleóza.

Je to vleklá nemoc, která mě na pár týdnů vyřadila ze hry. Co víc, virus je v těle aktivní několik měsíců a způsobuje výrazně zvýšenou únavu. Byl to pro mě šok – a velká překážka.
Nebudu vás nudit dlouhým popisem dní strávených s horečkou v posteli, výletů do univerzitní nemocnice a nekonečných emailových konverzací s mými profesory a ostatními lidmi, kteří nějakým způsobem záviseli na mé práci. Zkrátka a dobře: bylo to vysilující, a stále se s tím peru.

Zatím ale vyhrávám. V zásadě jsem se vrátila do stavu své dřívější produktivity, a všechno jde zase dobře. A když se zrovna něco nepovede? Mám kolem sebe spoustu lidí, kteří se o mě dobře postarají – a tím myslím jak kamarády, tak profesory, tak ostatní univerzitní zaměstnance.

Před dvěma týdny jsem si byla poslechnout Dvořákovu Novosvětskou v podání jednoho ze školních orchestrů. Byla to kolize mých dvou světů – domova v Česku a domova v Americe. Novosvětská je melodií mého nynějšího života, který rozhodně stojí za těch pár peripetií, kterým jsem byla vystavena.

Příští týden oslavím své první Díkůvzdání. Nebude těžké zvážit, komu svůj dík vzdám.