Nové projekty a čerstvá motivace

Minulý semestr jsem byla poněkud nespokojená se stylem, jakým se směr mého studia vyvíjel. Byl to můj druhý semestr a tak jsem očekávala, že budu mít ty zbylé tři roky perfektně naplánované a že budu již vědět přesně, jak chci, aby se moje další studia rozvíjela. Byl to ale omyl předpokládat mít všechno vyřešené během prvního roku na univerzitě. Ale řekla jsem si, že se začátkem podzimního semestru to změním. A tak jsem to taky změnila.

Tento semestr, tedy podzimní semestr, se soustředím na ukončení mého dosavadního akademického tápání a dokončení mé vize pro zbytek mého pobytu na Keio University i nakouknutí do mých plánů pro postgraduální studium. Úspěšně jsem se přihlásila do přijímacího řízení do semináře, který je podle ledajakých školních drbů nejvýběrovější a tudíž nejtěžší se do něj dostat. Co je to ale seminář? Na mé univerzitě se na semináře (takzvané kenkyuukai) dává zvláštní důraz, jakožto na nejdůležitější platformu pro studium. Se srovnáním s obyčejným vyučováním jsou tyto semináře velmi interaktivní a studenti se skutečně mohou soustředit na látku, která je pro ně nejzajímavější či nejdůležitější. Proto mám to potěšení být členem semináře pod vedením profesora, který studoval i vyučoval na Oxfordu.

Mým nynějším cílem je dokončit disertaci o prevenci mezinárodních konfliktů, publikovat ji v akademickém žurnálu a příští rok ji prezentovat na mezinárodní konferenci v Tokiu. Toto pojednání nepíšu pro žádný specifický předmět, ale jen pro sebe, pod vedením profesora ze semináře. Jsem velmi nadšená a těším se na mnohé další eseje, které budu o tomto tématu v příštích letech psát.

Na zakončení bych se ráda pozastavila u této úsměvné příhody. Jakožto student druhého ročníku již můžu na univerzitě pracovat na pozici studentského asistenta a tedy pomáhat profesorům s přípravou na hodiny a tak podobně. Jeden z profesorů, pro které tento semestr pracuji, je poněkud pasivní a tak jsem tedy vyučovala většinu hodin sama. Po první hodině tohoto semestru za mnou přiběhlo několik studentů prvního ročníku, kteří se ještě na univerzitě nestihli rozkoukat a o existenci studentských asistentů nevěděli. Otázky se zdáli více méně obvyklé až na jednu slečnu, co mě oslovila paní profesorko, řekla mi, že se jí má hodina velmi líbila a ptala se mě, jaké další hodiny vyučuji. No tak nevím, zda jsem v Japonsku viditelně zestárla nebo zda má neúmyslně odučená improvizovaná hodina byla prostě jen tak skvělá. Snad to druhé.