Nejistota

Situace se mění doslova ze dne na den. Na Silvestra jsem se připravoval na cestu zpátky do Anglie, premiér Johnson ale nakonec oznámil, že se návrat odkládá na polovinu ledna. O pár týdnů později se posunul na třetí týden v únoru a nakonec až na začátek března. Tento týden se naše fakulta rozhodla, že přestože už je povolená osobní výuka, máme přijít až na poslední trimestr. Celé ty dva měsíce byly doprovázené čekáním, co nastane. Budu muset odjet z ničeho nic do Anglie? Poletí vůbec nějaké letadlo? Dají Česko na takzvaný red list?  (seznam zemí, odkud se po příjezdu do Anglie musí strávit karanténa v hotelu za 50 000 Kč)

Náročná je také karanténa strávená na pokoji. Většina studentů měla čerstvě 18 a těšili se na univerzitní život. Místo toho jsou ale nuceni strávit týdny v prostoru tři krát šest metrů bez toho, aby v tomto městě někoho znali. Spoléhat se tak mohou jen na podporu rodiny a přátel.

Tyto stresující chvíle na nás vytváří velký tlak, a bohužel ne každý student se s tím dokázal vyrovnat. Proto se snažím si najít co nejvíce pozitivních chvil a zlepšovat si svoji mentální stránku. Co teda dělám teď, když jsem doma a zrovna se neučím? Užívám si přírody a běhám nebo běžkuji po okolních kopcích (protože v Anglii jich moc není). Také jsem podlehl trendu otužování se. Dlouhou chvíli si zpříjemňuji hrou na klavír a sem tam navštívím i místní varhany. Plánujeme ve skautu letošní tábor. A nakonec, jak už to tak na vesnici bývá, musím také pracovat okolo domu.

Každý si musí najít to svoje rozptýlení, které mu pomůže aspoň chvíli zapomenout na všechnu tu nejistotu kolem. Přece jenom nic na světě nestojí za to, aby si student vzal svůj život.