Návštěva Černobylu

O události černobylské havárie jsem se zajímal dlouhé roky – od sledování dokumentů po čtení knih nejen o technických, ale i sociálních aspektech. Jako občan postkomunistické země jsem si představoval, kterak se tehdejší vládní činitelé snažili problém „ututlat“, a jak hrozným podmínkám museli čelit lidé, kteří byli vysláni k likvidaci škod. Byly to má zvědavost i touha vzdát hold těmto nebohým lidem, které mě táhly k návštěvě tohoto místa. Navíc, kdo by si byl těsně po havárii pomyslel, že v tak krátkém časovém horizontu by se člověk mohl do oblasti podívat poměrně bezpečně. Během tohoto léta se mi konečně naskytla možnost zrealizovat tuto naučnou výpravu.

Jak jsem se již zmínil ve svém předchozím článku, strávil jsem rovněž dva týdny dobrovolnickou prací na ukrajinské vesnické škol. Podílel jsem se na organizaci letního programu pro děti v angličtině a pomáhal jim s matematikou a jinými dovednostmi. Bydlel jsem u místní rodiny, což byla skvělá zkušenost, a doteď jsem s rodinou v blízkém kontaktu. Po ukončení dobrovolnického programu jsem se přesunul do Kyjeva, kde jsem měl to štěstí, že jsem se trefil na den oslav nezávislosti, plný různých pochodů městem a skvělé atmosféry v centru i mimo něj.

Má černobylská „expedice“ začala další ráno. Autobus pro turisty nás dovezl na kontrolní stanoviště Dytiatky, u nějž začíná uzavřená zóna. Někteří z nás, včetně mě, vyfasovali Geiger-Müllerův detektor. Rovněž jsme museli předložit pasy. Poté jsme pokračovali do opuštěné vesnice Zalissya, která je jedním z mála míst v celé uzavřené zóně, kde je povolen vstup dovnitř budov. Mohli jsme tedy vidět interiéry doslova zamrzlé v sovětském období, nebo si třeba přečíst noviny z roku 1986, kdy se tragédie stala. V této lokalitě ještě dozimetr ukazoval poměrně obvyklé hodnoty radiace. Následně jsme pokračovali přes další kontrolní stanoviště do vnitřní zóny a do vesnice Kopači, z níž se zachovala jediná budova, a to školka. Ostatní budovy byly zbourány na povel sovětských autorit, při pokusu zhodnotit, zda demolice budov zlepší či zhorší radiační situaci. Samozřejmě druhá varianta byla pravdou, jelikož během demolice se do vzduchu vznesla spousta prachu obsahujícího radioaktivní částice…

Školka byla otevřena ještě asi 10 dní po výbuchu elektrárny, jelikož původně bylo evakuováno pouze město Pripjať (a i to až 2 dny po katastrofě). Sověti se snažili zachránit reputaci svých technologií bagatelizováním celého incidentu. Proto mnoho dětí, které ve dnech po výbuchu navštěvovaly školku, později trpělo rakovinou a mnoho z nich také v důsledku toho zemřelo. Hodnota radiace v současnosti je stále násobně vyšší oproti přirozenému pozadí v jiných částech Ukrajiny, ale není již nijak alarmující. Na některých místech se nicméně drží shluky radioaktivních částic, které tvoří tzv. hot-spoty, tedy místa s lokálně vysokou hodnotou radiace, která lze snadno identifikovat díky pípajícímu dozimetru.  

Po návštěvě školky jsme pokračovali přes takzvaný Červený les, který byl v době havárie přímo ve směru větru od elektrárny a i dnes zůstává velice silně kontaminován. V minulém roce tento les zachvátil požár, což způsobilo velké obavy, jelikož se zvířila spousta radioaktivního prachu a byla rozfoukána i mimo ochrannou zónu.

Následně jsme přijeli do města Pripjať, které bylo domovem 50 000 lidí, včetně mnoha pracovníků elektrárny. Toto město je zcela zamrzlé v čase. Ulice lemují rudé hvězdy, sovětské paneláky zase srpy a kladiva. Navštívili jsme všechna významná místa ve městě, včetně matějské pouti, bazénu, supermarketu či hotelu, v němž byl během likvidace ubytován Valerij Legasov, hlavní hrdina ze slavného seriálu HBO (vyšetřovatel příčin havárie), kvůli kterému se turismus v oblasti v tomto roce výrazně zvednul. Nejvíce ohromující je pocit při ruském kole, které mělo být otevřeno na svátek 1. května roku 1986 (havárie se stala 26. dubna téhož roku). Kolo bylo dočasně po havárii spuštěno, aby odpoutalo pozornost lidí od dění v elektrárně, které místní obyvatele znepokojovalo. Kolo nyní není nijak zabržděno, takže když vítr zafouká, roztočí se za silného vrzání – poměrně apokalyptický výjev.

Po návštěvě Pripjati jsme se přesunuli k samotné jaderné elektrárně. Reaktor č.4, který vybuchl, je už dnes zcela zakryt ocelovou konstrukcí, která brání šíření radioaktivního prachu i samotnému vyzařování z reaktoru. Původní betonový sarkofág byl již poškozen a nebyl dostačující. Ocelový oblouk je největší posuvnou ocelovou konstrukcí na světě – byl sestaven vedle elektrárny a poté nasunut nad reaktor po kolejnicích. Od doby jeho postavení klesla radiace v černobylské oblasti v průměru 3krát. Vidět jsme mohli také neporušený reaktor č.3, který byl stejné konstrukce jako vybuchnuvší reaktor, a také dva trochu odlišné reaktory č.1 a č.2. Dále jsme se také dozvěděli o metodách, které jsou nyní využívány ke zpracování jaderného odpadu z jádra reaktoru, a o infrastruktuře okolo elektrárny, která k tomuto účelu slouží.

Po obědě v kantýně pro původní zaměstnance elektrárny, zahrnujícím boršč a jiné ukrajinské speciality, jsme projeli okolo rozestavěných reaktorů 5 a 6 a také jejich chladících věží, které jsou stále obklopeny původními jeřáby a jinou konstrukční technikou. Další lokací, kterou jsme navštívili, byl obří radar Duga-1, který měl varovat Sovětský svaz před raketami z USA. Tento radar zde byl zkonstruován z důvodu velké spotřeby elektrické energie (blízkost elektrárny tedy byla výhodou) a také relativní opuštěnosti okolí a tudíž dostatečné míry utajení. Nikdy se jej však nepodařilo zprovoznit k zamýšlenému účelu. Když Sověti zjistili, že nízkofrekvenční konstrukce, dlouhá téměř 700m a vysoká 150m nefunguje, rozhodli se dostavět ještě vysokofrekvenční vysílač, dlouhý dalších 300m. Ten však rovněž nikdy nebyl funkční.

Poslední zastávkou na naší prohlídce bylo město Černobyl, které je od elektrárny mnohem dále než Pripjať a nenáleží ani do nejužší ochranné zóny. V současnosti město stále obývají pracovníci elektrárny, kteří se v 15-denních směnách kontinuálně podílejí na likvidaci škod a jaderného odpadu. Ve městě se také nachází památník odvážným hasičům a dalším „likvidátorům“, tedy lidem, kteří svým hrdinstvím zamezili tomu, aby se z havárie stala ještě daleko větší ekologická katastrofa. Toto bylo symbolické místo k ukončení návštěvy černobylské zóny.

V současnosti je zóna poměrně oblíbenou turistickou destinací. Bohužel, ne mnoho turistů přijíždí z důvodu upřímného zájmu o události okolo havárie. Pro mnohé z nich se jedná spíše o zajímavé místo na selfie či na instagramový příběh. Proto již oblast nevypadá tak opuštěně, jako ve filmech a dokumentech, které spoustu lidí k návštěvě inspirovaly. Přesto je však pocit, že člověk stojí u místa jedné z nejzásadnějších událostí moderních evropských dějin, kde doslova zamrzl čas, něčím nepopsatelným.