Na škále od jedné do deseti, jak moc depresivní je život v Rotterdamu?

V rámci tohoto předmětu jsme se měli věnovat nějaké námi dosud nepoznané formě aktivity na sociálních sítích a poté o ní kriticky uvažovat zejména ve vztahu k naší osobnosti. Na instagramovém profilu @depressing_rotterdam (http://www.instagram.com/depressing_rotterdam) jsem se po dobu několika týdnů snažil zachycovat město, které je už více než rok mým domovem jak nejtemněji a nejdepresivněji to jen bylo možné.

Instagram je virtuální prostor, kde se největší oblibě těší fotografie se zářivými barvami, jasnými konturami a s pozitivním nádechem. Zajímalo mě proto, jak může na této sociální síti uspět profil, který bude poskytovat obsah diametrálně odlišný. Svými vybledlými, či rovnou černobílými fotkami nevalné umělecké hodnoty jsem ukazoval, že i tak nablýskané a impozantní město jako je Rotterdam lze zejména za špatného počasí velice snadno vyobrazit jako pochmurné či vyloženě depresivní. Tomuto negativistickému úhlu pohledu se bohužel sám občas neubráním. Trochu nečekaně jsem však dospěl k závěru, že takovéto veřejné propírání a prezentování vnitřních stavů u mě vede k jisté formě úlevy. Je tomu tak pravděpodobně proto, že člověk získá zpětnou vazbu, která umožní relativizaci celé situace a lze ji vidět i jako nemateriální odměnu - virtuálním oceněním od ostatních uživatelů v podobě „lajků“. Zároveň jsem si však uvědomil, že můj pohled na Rotterdam nebyl o nic autentičtější než pohled těch, kteří město na fotografiích prezentují jako nekonečně fascinující a takřka bezchybné. Při podobných aktivitách se vždy dopouštíme nějaké formy zkreslení, jehož si však zejména u on-line médií často nejsme vědomi a propadáme iluzi, že věrně odrážejí skutečný svět.

Abych ve čtenáři nevyvolal dojem, že Rotterdam je skutečně město plné šedi a zmaru, zde přikládám fotografii svědčící o opaku.

Rozumím tomu, že nezasvěcenému se výše popsaný předmět může jevit jako odtržený od reality. Já jsem však přesvědčen o tom, že se jednalo o kurz smysluplný – moje generace si navykla dělat si o druhých obrázek z velké části na základě jejich on-line aktivit. Teoretické chápání našeho chování na internetu nám pak umožňuje si více uvědomovat, že je to všechno jen divadelní představení, které hrajeme pro naše blízké i vzdálené kontakty s cílem vytvořit v nich námi žádaný dojem a že to tedy není o nic skutečnější a objektivnější než komunikace tváří v tvář. Každopádně, ostatní předměty, které jsem v prvním čtvrtletí absolvoval, měly už o něco méně abstraktní ráz. Kurz kvantitativních metod navazoval na kurzy úvodů do výzkumu a statistické analýzy z prvního ročníku a sloužil zejména jako příprava na náš výzkum pro bakalářskou práci. Na mezinárodní a globální komunikaci jsme se zabývali rolí médií a PR v různých otázkách celosvětového rázu – globální oteplování, válečné konflikty na Blízkém východě, nebo terorismus. V té době jsme ještě netušili, jak aktuální budou naše poznatky vzhledem k současným událostem v Paříži i jinde ve světě.

Navýsost aktuální je i Honours Programme, jehož součástí jsem se po výběrovém řízení stal jako jeden z 18 studentů z celého ročníku. Jeho tématem na první dvě čtvrtletí jsou hranice Evropy a uprchlická krize. Na těchto setkáních se pokoušíme teoretické znalosti z jiných kurzů i dalších akademických materiálů aplikovat na současné mediální diskurzy o těchto otázkách, a tak i pochopit, proč média o uprchlících informují tak, jak informují. Toto se pak snažíme převést do praxe prostřednictvím návrhů mediálních kampaní pro různé organizace, které se těmito tématy zabývají. Tyto návrhy pak jedeme zástupcům daných institucí představit s cílem potenciálně navázat intenzivnější spolupráci. Minulý týden jsme v Amsterdamu navštívili organizaci VluchtelingenWerk Nederland, která se zabývá pomocí uprchlíkům, kteří dorazili do Nizozemí. Jejím pracovníkům jsme prezentovali naše návrhy mediálních kampaní cílících na změnu pohledu části holandské veřejnosti, která se, podobně jako v Česku, k uprchlíkům staví velice agresivně, často z důvodu nedostatku pravdivých informací, či prostého strachu z neznámého. Některým našim nápadům se dostalo zjevného uznání, tak jsme zvědavi, zdali by se pro ně našlo uplatnění ve skutečné kampani. Bylo by nám pochopitelně ctí.