Na chvíli zase doma

Když tak vzpomínám na konec svého prvního školního roku na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, pro letní prázdniny mám v paměti uchováno především pár zajímavostí ze studentského života, kterými se můžu chlubit – to tedy jen pro případ, že by se mě někdo náhodou v průběhu léta na tuto otázku zeptal…

Jednou z prvních věcí, na které si vždycky vzpomenu, jsou naše školní tradice. Z toho, co jsem slyšel, je pro studenty českých vysokých škol hrdost na příslušnost k jejich škole něčím mnohem méně hmatatelným než pro mě. Kolumbijská univerzita je jednou z nejstarších vysokoškolských institucí ve Spojených státech, a i když byla založena až více než čtyři sta let po Karlově univerzitě, za její existence se zde již vytvořilo mnoho formálních i neformálních zvyků.

Jedním z nich je i takzvaná „Orgo Night“, noc předcházející první ze závěrečných zkoušek na konci každého semestru (ta je, shodou okolností, z organické chemie). Během ní dvakrát do roka o půlnoci studenti naplní největší místnost hlavní univerzitní knihovny (Butler Library), aby si poslechli univerzitní kapelu (Marching Band – každá univerzita má svou vlastní, ta naše se hrdě prohlašuje za tu nejhorší na světě), jak vyhrává na celou knihovnu a skladby prokládá ostrými vtípky glosujícími obecné dění ve škole – to vše jen proto, aby se i ti největší knihomolové konečně přestali učit, protože na to už je většinou stejně pozdě. Po takovémto asi hodinovém programu se pak vždy vydají na pochod celým univerzitním areálem, aby při studiu vyrušili, popřípadě z dřímání probrali i toho nejposlednějšího studenta.

Dalším překvapením pro freshmana, kterým jsem byl, je i „Primal Scream“. Když jsem v neděli o půlnoci během závěrečných zkoušek na konci podzimu pomalu usínal (ač stále sedě za pracovním stolem, leže na učebnici chemie), najednou se za okny mého pokoje začal ozývat stále sílící šum, jakoby se do našeho školního areálu sunul dav nějakých vyděšenců. Když jsem ale okno otevřel, nikoho jsem dole neviděl. Všiml jsem si ale, že i veškerá ostatní okna všech kolejí byla otevřena a z nich vyklonění studenti jednoduše z plných hrdel řvali ven. Takový řev vždy trvá tak patnáct až dvacet minut (podle míry zoufalosti oněch studentů z pokračujících „finals“), načež se všichni navrátí ke svým takto přerušeným aktivitám, jakoby se nic nestalo.

Během jarních semestrů navíc tento Primal Scream odstartovává další tradiční událost: „Spring Pillow Fight“. To se asi tak tisíc studentů zformuje před univerzitní knihovnou, naproti nim doprostřed areálu (ke slunečním hodinám) se postaví další zhruba tisícovka a ve chvíli, kdy všichni začnou křičet z oken, se proti sobě s řevem rozeběhnou po travnatém pásu a začnou se mlátit přinesenými polštáři hlava-nehlava. Je to skvělé odreagování, a pokud se vám i podaří vyhnout těm pár hráčům amerického fotbalu, kteří tuhle akci berou jako příležitost k tréninku, tak z toho vyváznete i bez nějakých větších modřin.

Takových tradic máme spoustu a určitě zde některou z nich ještě někdy zmíním, ovšem v této instituci samozřejmě také studujeme. Stejně jako minulý semestr se mi i tentokrát povedlo dostat se na Dean’s List (seznam akademicky vynikajících studentů s GPA nad 3,6), a to i přesto, že jsem absolvoval časově tolik náročné laboratorní práce, které každý týden vyžadují skoro týdenní přípravu, čtyřhodinové experimentování a poté další týden zpracovávání výsledků. Co se týče mých mimoškolních aktivit, dostal jsem na příští semestr nabídku na placené místo v laboratoři, kde jsem doposud pracoval jako dobrovolník, a tak doufám, že mi americká byrokracie dovolí této nabídky využít i přesto, že jako mezinárodní student za žádnou práci mimo školní areál být placený nesmím.

Takový je tedy můj pohled na zakončení uplynulého semestru s více než měsíčním odstupem a musím přiznat, že se pomalu zase na svou Alma Mater začínám těšit. Snad bych jen dodal, že mě docela mrzelo, když jsem zjistil, jak málo Američanů asi sleduje mezinárodní hokejovou scénu. Vyvěsil jsem českou vlajku v den, kdy jsme vyřadili USA z mistrovství světa – všichni se zdáli, že je to ani trochu nerozrušuje. Já si ale myslím, že snad jen předstírali, že jim ta česká vlajka nic neříká…