Můj první den v práci.

Při vyplňování jsem si všiml padesátistránkové brožury, kterou by si měl každý zaměstnanec přečíst. Rychle jsem se do toho pustil. Ještě jsem se při tom nasnídal. Když jsem se oblékal - po konzultaci s kamarádkou Luckou, která pracuje pro RAND, jsem se rozhodl, že první den budu mít polobotky, oblekové kalhoty a košili s dlouhým rukávem, a byl jsem překvapený, že ona byla překvapená, že jsem původně plánoval jít v signálně žlutých kraťasech a v mém triku s Heronem, a doporučila mi, že první den bych měl být spíše víc formálnější a druhý den se zařídit podle ostatních - začínal jsem se bát, že to na půl desátou nestihnu. Když jsem opouštěl byt, bylo 9:20. Naštěstí Westbrook byl blíže, než jsem čekal, a celou cestu mírně z kopce, takže jsem tam byl ani ne za pět minut a absolutně neuhnán.

Ještě naposledy jsem si zkontroloval jména těch, kteří na mě mají čekat u recepce, abych se nemusel vyptávat hned od příchodu. Při vstupu do budovy jsem si všiml, že mě následoval jeden velice vousatý muž. Začali jsme se bavit a ukázalo se, že se jedná o čerstvého oxfordského doktoranda. Vzápětí přišla Laura a omluvila se, že se vrátila z dovolené, a že neměla čas se na nás připravit. Ukázala nám, kde co ve firmě je. Když jsme byli v kuchyni, měl jsem nutkání se zeptat, zda nástěnka, která byla přede mnou, je ta nástěnka, o které se zmiňoval manuál pro zaměstnance, a kterou si tedy mají zaměstnanci neustále kontrolovat. Radši jsem se nezeptal, protože jsem nechtěl vypadat jako nějaký puntičkář, nebo spíše idiot, když tam žádné další nástěnky nebyly. Kuchyní jsem byl velice okouzlen. Zaměstnanci tam mají zdarma přístup k ovoci (banány, jablka, hrozny, broskve, švestky, jahody), k plechovkám různých nápojů a tuně sušenek. Byl jsem z toho úplně na větvi.

Když prohlídka skončila, bylo mi ukázáno mé pracovní stanoviště. Ajťák se mi omlouval, že se vrátil z dovolené, a tak mi ještě nestihl připravit počítač. Štěstí, že jsem si vzal svůj laptop, jinak bych se asi díval čtyři hodiny do blba. Posadil jsem se tedy, a začal zkoumat své pracoviště. Nějaký pan Robinson tam toho v těch šuplících hodně nechal. Všiml jsem si, že ostatní pracovníci mají takové modré sešity s pevnou vazbou, tak jsem si taky šel jeden vyžádat. Při té příležitosti jsem se zeptal, jestli bych mohl dostat lejstro na zaznamenávání náplně svého času. V manuálu jsem se dočetl, že každý zaměstnanec si má takové lejstro poctivě vyplňovat, nejlépe s přesností na 15 minut, a tak jsem to nechtěl odkládat. Slečna nevěděla, co myslím, a i po tom, co jsem jí to v manuálu ukázal, vypadala neuvěřitelně zmateně. V té chvíli jsem si uvědomil, že asi nečekali, že si pracovníci takové manuály vůbec budou číst. V této firmě budu sice jenom osm týdnů, ale sekci o mateřské dovolené jsem si přečetl také. Moje představa o neuvěřitelně profesionálním prostředí začala mít trhliny.

Vrátil jsem se zpět na své stanoviště. Seznámil jsem se s Ianem, se stejně starým studenem jako já, který se snažil rozlousknout, jak zjistit pomocí nějakého senzoru vzdálenost od závady na drátech pokud člověk zná proud v kabelu: "Panečku," říkal, jsem si, "tady to je fakt zajímavé". Přišel za mnou Andrew, kterého jsem až do 16:00 oslovoval jménem Alex, a začal mi povídat o tom, že bych mohl zlepšit webovku společnosti pro zákazníky. Nebyl jsem si jistý, co přesně chce, neboť to, co po mně chtěl, znělo strašně triviálně, ale udělal jsem to a elektronicky zpracoval. V tu ránu se všichni začali zvedat a prchat malými dveřmi do zasedací místnosti. Optal jsem se, co se děje, a bylo mi řečeno, že tak to je každé pondělí, a tak jsem se přidal. Když jsem vešel, byla všechna místa k sezení obsazena, a skoro všichni třímali hamburger zabalený v alobalu. Na mě se nedostalo. Takhle mi nemusejí dávat najevo, že jsem jenom summer student pomyslel jsem si. Předsedající se vzápětí ozval, že je zde více hamburgerů, a tak jsem si šel jeden vzít.

Když meeting začal, připadal jsem si jak v CUER. Lidé se snažili stručně informovat ostatní o svých projektech. Nebylo jim moc rozumět, a tak jsem se rozhlížel po místnosti. Přímo proti mně seděl pán, který měl velkou díru na ponožce a každou z jiného páru. "Jsem doma," pomyslel jsem si. Většina měla ne-jeansové kalhoty s košilí. Byli zde ale i muži v jeansech a tričku. Pak jsem si uvědomil, že Lucka vlastně není seznámená s prostředím technických lidí, kteří na oblékání moc nehledí. Však termín "software monkey" neexistuje náhodou. Takoví lidé opravdu chodí v triku a jeansech, kraťase by měli, kdyby byli dostatečně otužilí a neatrofovaní, a životopisy posílají jako životopis.txt. Jak jsem tak zrakem projížděl místností, všiml jsem si, že si pán vedle mě udělal z alobalu kuličku a házel si s ní. Vzápětí pak jiný vzal ubrousek s potiskem a ten někomu ukazoval. A zbytky mé představy o velké profesionalitě se vypařily tak rychle, jako kapka vody na odizolovaném třífázovém kabelu pod proudem.

Po meetingu jsem marně hledal Andrewa a tak jsem si šel do kuchyně užít jídla. Začal jsem cucat švestku, neboť opravdu nešla od pecky. V kuchyni bylo několik pánů kolegů, a tak jsem se s nimi začal bavit. Během prvních dvou minut se mi podařilo zjistit, kdo posledně organizoval šampionát ve stolním fotbálku, neboť měli v druhé kuchyni i stolní fotbal. Ve třetí minutě konverzace skončila a já šel zpět s plechovku plnou fanty. Po hodině a půl se mi podařilo odchytit Andrewa, kterého jsem stále ještě oslovoval Alex. Předvedl jsem mu, co jsem udělal. Andrew rozvedl téma a začal mluvit o licencích. U toho mi ukázal deset tlustých šanonů, ve kterých byly patenty. Pochopil jsem to tak, že by v nich mohly být relevantní informace k mému úkolu, který mi nebyl o moc více jasnější. Když jsem se vracel zpět se třemi tlustými šanony, mrazilo mě, neboť ve mně stále rezonovala jeho slova, že tím mám strávit tak čtyři týdny. Andrew mi také řekl, ať se podívám na starou webovku firmy Westport, že tam mají pěkně ukázáno, jak moc si účtují za různé licence vůči délce použití atd. Pokud to nenajdu, ať mu pošlu email.

Starou webovku jsem nedokázal najít. Rozhodl jsem se napsat Andrewovi email, ale neměl jsem přístup k systému. Nastal čas, kdy opravdu potřebuji, aby mi zrychtovali počítač, tak jsem se na to šel zeptat ajťáka. Jakmile jsem k němu přišel, čapl bednu a šel na mé stanoviště. Po 20 minutách se mu to podařilo setapnout (asi půlku času strávil hraním si s myší a klávesnicí, protože nechtěly fungovat). Jakmile odešel, poslal jsem Alexovi email. Asi za hodinu za mnou Alex přišel, a ptal se, jestli potřebuji s něčím pomoci. Od té doby jsem už věděl, že Andrewa tituluji špatným jménem.

Zbytek dne jsem strávil díváním se na různé patenty, a zkoumáním, kdy vyprší. Viděl jsem patenty ze spousty zemí: USA, UK, Turecko, Rusko, Čína, Kolumbie, Mexiko, Kanada, Filipíny, Japonsko, Indie, Jordán, Ukrajina... Překvapilo mě, že na některých certifikátech jsem nemohl najít, kdy byly vydány. Bylo opravdu uklidňující slyšet, že ti lidé, kteří mají takovéhle šanony na starost, budou ještě dva týdny na dovolené. Tomu říkám efektivita práce. Chtělo se mi z toho brečet. Přijímací pohovor byl velmi technický, dokonce se mě ptali i na staré tripos otázky (tripos se říká zkouškám, které studenti dělají na konci každého roku) a ukazoval jsem jim, že v SolidWorksu opravdu něco umím. A k čemu? Abych tam prolézal šanony, přepisoval údaje, které už někdo vypracoval do pěkné tabulky, ale protože tam není, tak to dělám celé znovu. Copak jsem snad právník z Harvardu? (V předchozích dnech jsem viděl několik dílů seriálu "Suits", který zobrazuje čerstvě vystudované právníky z Harvardu, jak tráví své první roky zaměstnání procházením šanonů.) Dokončil jsem třetí šanon, prohodil pár slov s Andrewem, kterého jsem už oslovoval Andrew, a ujistil jsem se, že zítra na mě čeká dalších 7 šanonů.

Můj první den práce v soukromé společnosti byl u konce. Co dodat? Může to být jedině lepší, a mimochodem, víte, že filipínská patentní listina je tak velká, že z normálního šanonu všude vyčuhuje?

(Napsáno po prvním dnu ve firmě.)


Svých osm týdnů práce ve firmě jsem dokončil. A musím říct, že mě to opravdu hodně bavilo. První dva dny byly příšerné, ale zbytek byl prostě skvělý. Učil jsem se programovat v Javě, dělat grafy pomocí různých knihoven, vyrábět antény na požadovanou frekvenci, testovat s přesností na 0,02 procenta, učit se o relačních databázích a psát vlastní algoritmus, který hodí gausovku do množiny bodů.
 

  Oblečení, které jsem si původně chtěl vzít

Oblečení, které jsem si nakonec vzal

Westbrook Centre, firma je v přízemním podlaží, vchod přímo za stromem vpravo