Motivace altruismu, pomáhající profese a syndrom vyhoření

Motivy, které stojí za altruistickým chováním, bývají studovány z mnoha úhlů pohledu. Motivace jako taková představuje velmi komplexní psychologický proces, který nás žene dále, do jisté míry určuje naše chování, pravděpodobnost v takovém chování setrvat a napomáhá nám v dosažení každodenních i dlouhodobých cílů. Existuje mnoho faktorů, které motivaci ovlivňují, i v případě altruismu. Altruistické chování je vnímáno jako nesobecké, prospěšné a zaměřené především na štěstí druhých.

Evoluční teorie klade důraz na empatii, reciprocitu a snížení vlastní úzkosti jakožto motivační faktory k altrustickému chování. Empatie je schopnost se vcítit do situace jiného člověka, což může následně ovlivnit naše chování. Výzkum potvrzuje, že vyšší míra empatie má pozitivní vliv na míru pomáhání. Daniel Batson, americký sociální psycholog, v několika výzkumech manipuloval úroveň empatie a zjistil, že vyšší empatie vede k větší tendenci reagovat altruisticky. Díky empatii může být člověk také motivován zachovat se altruisticky, aby snížil své vlastní nepohodlí. V případě, že se sám vcítí do nepříjemné situace druhého člověka, může pociťovat úzkost, nervozitu a další nepříjemné emoce. V tomto případě je pomoc výhodná pro obě strany.

Reciprocita je v mezilidských vztazích dalším důležitým motivačním faktorem k pomáhání. Robert Ludlow Trivers, evoluční biolog, vysvětlil, že altruismus se vyvíjí na základě očekávání recipročního altruistického chování příjemce. K recipročnímu chování ovšem nemusí dojít hned. Očekávání dlouhodobých přínosů může být dostatečnou motivací pro nápomocné chování. Reciprocita má sociální funkci a slouží i jako prevence proti jednostrannému využívání. Teorie altruismu a motivace se ovšem také zabývá egoistickými motivy, které zahrnují například motivaci se navzájem předhánět v chování, které je vnímáno jako společensky schválené a prospěšné nebo prezentovat sám sebe v dobrém světle. Je důležité zmínit, že motivace je komplexní a různé motivační faktory se mnohdy kombinují.

Pomáhající profese, jako jsou například sociální pracovníci, psychologové, doktoři, učitelé či humanitární pracovníci, jsou kvůli náplni své práce mnohdy náchylní k syndromu vyhoření. Syndrom vyhoření je mimo jiné charakterizován nedostatkem motivace. Pomáhající profese jsou často emocionálně vyčerpávající, což může vést k depersonalizaci a emočnímu odstupu – jedny z důvodů, proč motivace v pomáhajících profesích může klesat.

Ve své bakalářské práci jsem se rozhodla měřit různé motivační faktory k altruismu v pomáhajících profesích. Na základě existující literatury jsem do měření zahrnula empatii, reciprocitu a samoúčelnou zaujatost. Ve vlastním výzkumu jsem dávala pozor na řadu okolností a faktorů, které mohou ovlivnit spolehlivost a validitu výzkumného procesu a výsledků. Mezi ně patří i výběr ověřených dotazníků, vhodné statistické analýzy a vzorku účastníků výzkumu. Účastníci mého výzkumu byli kontaktování e-mailem a požádáni o vyplnění čtyř dotazníků měřící altruismus, empatii, očekávání reciprocity a samoúčelnou zaujatost.

Výsledkem bylo, že z měřených motivačních faktorů byla nejsilnějším prediktorem empatie následována očekáváním reciprocity. U samoúčelné zaujatosti nebyl signifikantní výsledek. Tyto výsledky byly v souladu s dosavadními výzkumy a empiricky přispěly k dosavadním poznatkům. Empatie přispívá k tomu, že nejen lidé, kteří potřebují pomoc, zažívají tíseň, ale také pracovníci, kteří se snaží situaci řešit. To může zároveň zvyšovat jejich výkonnost, ale i přispívat k emočnímu vyčerpání. Na druhou stranu, sdílení pozitivní emoce, kdy je například klient spokojen, jeho situace se zlepšila a má radost, napomáhá snižovat symptomy syndromu vyhoření. Reciprocita nemusí mít pouze podobu fyzické odměny, ale právě třeba i těchto pozitivních pocitů, které napomáhají k pozitivnímu sebehodnocení.

Zkoumat různé motivační faktory v pomáhajících profesích je užitečné pro vytváření preventivních intervencí v oblasti duševního zdraví. V zahraničí třeba už probíhají programy a školení soustředěné na empatii. Taková školení se zaměřují například na to, jak zvládat reflektované empatické chování, posílení diferenciace mezi sebou a klientem nebo posílení empatie v případě nadměrné depersonalizace. Tyto programy mohou v pomáhajících profesích napomoci v prevenci syndromu vyhoření, posílit motivaci, a tak i podpořit efektivitu práce. Ovšem i v ostatních povoláních, jako jsou například manažerské pozice, může být trénink empatie velmi užitečný.

Motivace v pomáhajích profesích, kde pracovníci denodenně pomáhají ostatním, je velmi komplexní a skládá se z mnoha faktorů, které se prolínají. Jinými slovy altruistické chování lze vysvětlit z mnoha různých perspektiv. Je důležité se zaměřit na to, jak předcházet nedostatku motivace. Prvním krokem je tyto motivační faktory definovat a zkoumat jejich vztah. Nejen pomáhající profese, ale altruistické chování obecně má sociální funkci, která podporuje vzájemný prospěch a spolupráci ve společnosti. Výzkumem bylo potvrzeno, že pomoc ostatním zvyšuje i vlastní psychickou pohodu.

Na závěr bych chtěla zmínit, že syndrom vyhoření a nedostatek motivace samozřejmě nejsou výjimkou týkající se pomáhajících profesí. Pomáhající profese jsem vybrala na základě spojitosti s altruistickým chováním v mé bakalářské práci. Ovšem i v dalších profesích může docházet například ke snížené motivaci pomoct spolupracovníkům z důvodu snížené empatie nebo ostatních motivujících faktorů.