Moskevské poznámky

Nejen, že mě zarazil vstup přes turnikety na čipovou kartu a ochranka u vchodu, ale především fakt, že všichni studenti byli v oblecích a všechny studentky v šatech či kostýmech a na podpatcích. Vysvětlil jsem si to tím, že byl den zahájení akademického roku, na němž již tradičně přednášel Sergej Lavrov, ministr zahraničních věcí Ruské federace a absolvent MGIMO. Druhý den již Lavrova na MGIMO nebylo, ale ochranka, obleky a podpatky zůstaly.

MGIMO je v Rusku považovaná za nejlepší adresu v oboru mezinárodních vztahů a je jednou z nejváženějších univerzit. Je neuvěřitelně zajímavé moci srovnávat místní výuku se zkušeností s německou univerzitou. Po dvou měsících v Moskvě mám totiž pocit, že se univerzity liší v samém základě. Ústředním cílem MGIMO je vzdělat a vychovat novou generaci vysokých ruských státních úředníků, diplomatů, novinářů, manažerů státních koncernů a velkých soukromých firem. Zaměření tedy neleží na vědě a výzkumu, ale na navazování kontaktů a příprava na praxi. Tomu odpovídá i celková struktura studia. Studenti jsou v rámci jedné fakulty rozděleni do malých skupin, mají výuku od rána do tří či čtyř hodin, od pondělí do soboty. Mají povinnou intensivní výuku dvou až tří cizích jazyků. K tomu mají několik hodin povinného tělocviku týdně a chlapci musí absolvovat vojenský výcvik. Ten je v rozvrhu pojmenován, pro Středoevropana poněkud děsivě, „příprava na válku“. Všichni studenti ze Západu se shodnou na tom, že množství předmětů, které ruští studenti musí za semestr absolvovat, je s univerzitami na západě nesrovnatelné. Často se ale jedná o velice obecné úvody do různých oblastí a ne o semináře, které by probraly jedno téma do hloubky. Množství volitelných předmětů je výrazně menší, než je tomu v mém studiu. Výsledem je, že se především první roky čtyřletého bakaláře rozvrhem podobají více přísnému elitnímu gymnáziu, než univerzitě na Západě, kde studenti mají víc volnosti a zodpovědnosti ve výběru předmětů a zaměření studia. Dalším vysvětlením, proč je zde studium takto organizované, je fakt, že jsou ruští studenti výrazně mladší než studenti v Česku či Německu. Maturita v Rusku je totiž již v jedenáctém ročníku školní docházky a není zde zvykem prodlužovat gymnaziální studium ročními výměnnými pobyty v zahraničí, či se po maturitě rok věnovat dobrovolnické činnosti, jak bylo pravidlem u naprosté většiny mých německých spolužáků.

Dvě ruská pravidla.

V prvním týdnu jsem podepsal víc papírů, klepal na víc dveří s cedulkami a čekal ve více frontách, než za celý svůj život. První pravidlo Ruska totiž zní: jakýkoliv proces a postup musí být tak složitý, že kdyby byl sebegeniálnější člověk požádán ho vymyslet, tak by neuspěl. Vše se podepisuje několikrát, vše potřebuje razítko nějaké další kanceláře na druhé straně budovy. Naštěstí jsou ruští studenti ochotní pomoci a všichni jsou s mezinárodními studenty velice trpěliví. Podle prvního pravidla zde bohužel funguje i registrace do knihovny, vstup do koleje či školy a všechny ostatní samozřejmosti studentského života, kterých jsem si pro jejich jednoduchost nikdy v Německu nevšiml. Po čekání prvních týdnů mám nyní osm různých průkazů a knížeček na razítka. Když s jedním z těchto papírků, na nichž visí místní univerzitní život, stojím hodinovou frontu na výdej učebnic, tak si připadám jak v sovětském filmu. Pak se ale rozhlédnu po ruských spolužácích, jak si na nejnovějších iPhonech píšou se svými přáteli po celém světě, vzpomenu si na všechny Porsche a Mercedesy, kterými osmnáctiletí studenti ráno plní veliké parkoviště univerzity. Není to sovětský film. Jen se tu zvláštním způsobem potkávají různé světy.

Strasti spojené s prvním pravidlem vyvažuje pravidlo druhé: vše je věcí vyjednávání, mnoho pravidel je diskutabilních a většinou se věci dají nějak zařídit. Příkladem jsou ztráty některé z nesčetných kartiček nebo domlouvání termínů zkoušek.

Často se mě kamarádi ptají, zda je zde cítit aktuální ruská propaganda. Ve státní televizi běží na plné obrátky. Je neuvěřitelné, kolik debat o zahraniční politice je možné odvysílat, přičemž formáty debaty a role moderátora otevřené diskuzi zcela odporují. Co se univerzity týče, tak zde navštěvuji semináře o ekonomické a energetické politice. V těchto předmětech není ruská demagogie nijak výrazná. Přesto je i zde cítit často nemístná národní hrdost a antiamerikanismus. V diskuzích se zahraničními studenty z Francie, Anglie, Německa a Norska se shodujeme, že nejkontroverznější jsou přednášky historie, na kterých si občas říkám, jak je možné mluvit o stejných událostech na Západě a v Rusku tak různě. Bylo by ale zavádějící si myslet, že jsou všichni profesoři k Rusku a jeho zahraniční politice zcela nekritičtí. Především co se ruské ekonomické situace a vztahu s EU týče, často nesouhlasí s vládními kroky.

Jak nám na jedné z přednášek řekl Stuart Lawson, bývalý CEO City bank, HSBC a dalších bank, Rusko nikdy nebylo ekonomicky zařaditelnou zemí. V devadesátých letech to byla rozvojová země s kosmickou stanicí. V posledních dvaceti letech se ekonomická situace měnila tak rychle, že se opravdu vyplatí tento vývoj sledovat.