Fakulta mě umístila na stáž do Doncasteru, což je město asi 45 minut autem od Sheffieldu. Byla jsem umístěna na oddělení gastrointestinální chirurgie. Před začátkem této praxe jsem si myslela, že těchto 12 týdnů bude dost jednotvárných – ranní vizity (tj. návštěvy hospitalizovaných pacientů týmem lékařů a sestřiček, při kterých rozhodují o dalším postupu) následované pozorováním operací. Jak moc jsem se mýlila! Každému z nás byl přidělen jeden primář, který na nás měl dohlížet a na konci stáže nám poskytnout zpětnou vazbu. Moje primářka mi sepsala individuální plán tak, že jsem každý týden působila na jiném chirurgickém oddělení, takže jsem se rozhodně nenudila. Fakultní nemocnice Doncaster také zorganizovala speciální přednášky jen pro náš ročník. Každý týden jsme také měli skupinové diskuze o zajímavých případech pacientů, jež byly vedeny praktickými lékaři. Většinu času na stáži jsme strávili s „Foundation doctors“ (ekvivalentem v češtině jsou nově promovaní doktoři studující „společný kmen“), kterým jsme pomáhali tím, že jsme pro ně prováděli klinické zákroky (například rutinní odběry krve či kanylace), lékařská vyšetření na pacientech (např. vyšetření srdce, plic či žaludku) a odebírali anamnézu. „Anamnéza“ je medický termín pro strukturovaný dialog, který vede lékař s pacientem, aby zjistil, proč byl pacient hospitalizován, jaké má příznaky a jaká by mohla být diagnóza.
Jeden den jsem na stáži fungovala spíše jako překladatelka pro pacienty než jako studentka medicíny. Na našem oddělení ležel vietnamský pán, který nechápal, proč ho chtějí operovat. Tak jsem mu svojí lámanou vietnamštinou všechno popsala, pán si pak oddechl a poděkoval mi. Hned o půl hodiny později jsem narazila na slovenského Roma, který do nemocnice přišel na konzultaci. Když zjistil, že mluvím česky, tak z něj všechna nervozita opadla. Já jsem tak mohla bez problému odebrat anamnézu a po diskuzi s lékařem jsem pak pacientovi vysvětlila, co se bude dít dál. Krom těchto dvou pacientů jsem měla tu čest poznat další zajímavé pacienty, o kterých bych vám ráda pověděla, ale bohužel už nemám místo.
Po stáži jsme měli praktickou zkoušku „OSCE“, která se skládala z 12 různých stanovišť. U každého seděl jeden zkoušející a jeden fingovaný pacient a my jsme měli přesně sedm minut na to splnit určitý úkol, například odebrat anamnézu a přijít na diagnózu nebo vykonat lékařské vyšetření. Během těchto sedmi minut měl zkoušející před sebou tablet, kam si hned zapisoval body, které jsme získali. Po sedmi minutách jsme měli jednu minutu na to zodpovědět související otázky, a poté jsme se přesunuli na další stanoviště s novým úkolem. Na tuto zkoušku jsme museli umět 16 různých typů vyšetřování, krom vyšetřování plic, srdce a žaludku, jsme se například museli naučit i vyšetření chodidel pacienta s cukrovkou (tu jsme měli zrovna ve zkoušce) nebo vyšetření jednotlivých kloubů v lidském těle. Pro určení diagnózy jsme pak museli znát všechny nemoci probírané v druhém ročníku. I když se toho zdá být hodně, tak jsem si vlastně tuto zkoušku velmi užila, jelikož to bylo poprvé, kdy jsem byla známkována jak na základě svých znalostí, tak i komunikačních schopností. Teď, o týden později, už vím, že jsem zkouškou prošla, takže si teď užívám volného času. Příští týden mi začíná nová stáž, tentokrát budu dobrovolničit v komunitním centru a už teď se moc těším!
Na závěr přikládám dvě fotografie.
Zde mám na sobě chirurgickou uniformu, kterou na sobě musí mít každý, kdo by chtěl jít do operačního sálu.
Na téhle druhé fotce jsem zachycena se svou krásnou myšlenkovou mapou „diferenciálních diagnóz“ pádu – tzn. seznam příčin, které by mohly způsobit pád.
2024 © THE KELLNER FAMILY FOUNDATION