Město duchů

Univerzita v St Andrews uzavřela kampus a přesunula výuku online chvíli po zjištění prvního nakaženého studenta - asi týden předtím, než premiér Johnson vyhlásil nouzový stav. Měl jsem tak možnost odletět jedním z posledních letů Edinburgh-Praha před uzavřením hranic. Nakonec jsem ale letenku stornoval den před odletem. K dokončení semestru mi zbývaly tři práce, které by se mi doma v Jablonci špatně dokončovaly. Navíc se u mých spolubydlících vyskytly příznaky Covidu. Existovala proto pravděpodobnost, že bych cestou domů nakazil nespočet lidí.

Zbytek 3. ročníku jsem tak, i když v karanténě, strávil v St Andrews. Se spolubydlícími jsme našli denní rytmus a drželi se při smyslech. Už tak tiché město teď při procházkách působilo jako město duchů - všechny domy zavřené, lidé v nedohlednu ani v ulicích, ani v oknech malebných domů. Jen občas, na výjimečně upravených zahradách, si hrály děti. Podle všeho ale St Andrews, téměř neviditelně, žilo dál. Na nově vzniklé facebookové stránce St Andrews Covid Aid lidé všech kultur a věkových skupin organizovali distribuci jídla, léků, roušek. Pandemie vyvolala ohromnou vlnu solidarity a stmelila mezinárodní studenty s postaršími rodáky.

Zároveň se ale ukázaly nerovnosti v přečkávání pandemie. Všechny mé směny v univerzitní knihovně sice byly zrušeny, stejně jako taneční sezóna, naši kampaň za čistou energii jsme museli pozastavit, ale měl jsem příležitost úspěšně dokončit semestr i pár online kurzů o Global Health. Mohl jsem volat s kamarády a rodinou, měl všeho dostatek. Oproti tomu někteří mí známí museli pečovat o nakažené příbuzné, jiní - studenti medicíny - nastoupili do první linie boje s virem.

Další štěstí mám v šanci na fyzickou promoci, která byla tolika lidem upřená. Z pravidelných emailů ředitelky je totiž téměř jisté, že se univerzita příští rok otevře. A pokud se tak stane, to malé město u moře se po měsících ticha rozproudí víc, než kdy dřív. Držím nám všem palce.