Méně, ale o to větších zážitků....

Díky méně nabytému programu jsem mohl v Drážďanech jednou zůstat déle než týden v kuse a konečně jsem si udělal čas trochu lépe poznat město, ve kterém studuji. Musím říct, že je to tu fakt hezký. Mým oblíbeným místem je výhled u Labe přes most na staré město, které je v noci i navíc krásně osvětlené.

Přestože jsme ještě před létem nemohli hrát pro veřejnost, stále jsme mohli hrát alespoň pro sebe pro radost, a tak jsme si se třemi kamarády složili kvarteto. Teď se pravidelně scházíme a myslím, že nám to ještě nějaký čas vydrží.

Na začátku července se jako obvykle konala většina zkoušek, nicméně například zkoušku z hlavního oboru nám pro poskytnutí více času na přípravu posunuli na srpen a dějiny hudby dokonce až na konec září. To bylo ale z kapacitních důvodů, zkoušku jsme psali ve velkém koncertním sále, aby mohly být dodrženy adekvátní rozestupy.

O prázdninách jsem měl neobvykle mnoho času. Dva týdny jsem strávil na chatě naprostým relaxem při setkání a nošení dříví, natírání chalupy, řezání jabloně a podobně. Naštěstí mi zůstaly všechny prsty, a tak jsem se snažil udržovat hráčsky fit s očekáváním, že od nového školního roku opět začne honička. Na začátku září to taky vypadalo nadějně – původně naplánované koncerty se konaly a v půlce měsíce jsem dokonce odjel na festival komorní hudby v Dánsku, na který jsem se už dlouho těšil.  Týden v rybářské vesničce Hvide Sande obklopené z jedné strany fjordem a z druhé mořem jsme zkoušeli krásný program a hráli na několika koncertech. Zázrakem se festival ještě mohl konat před tím, než vypukla druhá vlna epidemie.

Plný optimismu jsem se potom vrátil do Drážďan a těšil jsem se, jak vše opět bude normální a skutečně to tak chvíli vypadalo. V říjnu jsem hrál na dvou koncertech ve škole a jednom na festivalu Česko-německé kulturní dny ve Stadt Wehlen (kde jsem si mimochodem po dlouhé době zahrál na klavír), přestože u nás už koncerty byly opět zakázané. Ale Německo bohužel se zákazy následovalo hned příští měsíc. Teď jsme opět téměř tam, kde jsme byli. Nicméně jsem rád, že ve škole mám možnost tu nejdůležitější výuku, tedy praktickou, absolvovat v prezenční formě. To se týká hlavně mých hodin hlavního oboru, komorní hudby a orchestrálních projektů. Smíme dokonce hrát interní koncerty přístupné pro studenty a zaměstnance školy. Přednášky v digitální formě mi nevadí, vlastně někdy naopak. Často jsem se nemohl přednášek účastnit, když jsem jezdil zpět do Česka, takhle ale můžu stíhat obojí.