Malé zamyšlení

Nyní, 30 let po Sametové revoluci, se mnoho z nás ptá, čeho jsme za oněch 30 let dosáhli a zdali jsme naplnili cíle, které jsme si toho času stanovili.  Žijeme konečně ve svobodné společnosti? Máme demokracii? Podařilo se nám osvobodit se od těch komunistických/socialistických ideálů, které nám kdysi vládli a zanechali za sebou velikou spoušť? Tyto otázky mi připadají ještě více relevantní ve spojení s nedávnými událostmi v Hong Kongu, Chile, Bolívii, Íránu, Číně, USA, Rusku, nebo Kašmíru. Zdá se, že se světem a jeho stabilitou to jde z kopce. Svoboda (zdali jsme ji kdy měli) nám dost možná opět proklouzává mezi prsty a my se navracíme zpět do stínu totality.

Dlouho jsem přemýšlel, jestli je něco, co udělat, abych pomohl s touto situací. Je něco, co bychom mohli každý udělat a pomoci? Přijde mi, že lidé (mnou nevyjímaje) často čekají na jakéhosi spasitele, jenž celý problém vyřeší za nás, ale pravdou je, že to se stává zřídkakdy. Je to právě v častě těch, kdy lidé vezmou věci do vlastních rukou a každý se staneme oním spasitelem společně, kdy se neuvěřitelné věci stávají skutečností. Abychom ale tohoto mohli dosáhnout, musíme mít nejprve jasnou představu o tom, čeho vlastně chceme dosáhnout. Jaké jsou naše cíle? Je to demokracie? Je to něco jiného? Kdo ví?

Prvně je za potřebí, aby si každý ujasnil, jaké jsou naše vlastní postoje a ideály, musíme o nich diskutovat a debatovat. Jak řekl T. G. Masaryk: „… demokracie znamená diskusi.“ V dnešní době, kdy je každý nepřetržitě připojen, ale zároveň velice osamělý a izolovaný, je zapotřebí abychom si naslouchali, sdíleli své myšlenky, postoje a hodnoty – mluvili spolu, debatovali. Diskuse přináší pochopení, nabízí odlišnou perspektivu a inspiruje změnu.

Pokud svoboda je to, po čem toužíme, musíme přijmout zodpovědnost za naše životy. Zodpovědnost je totiž cena svobody. Musíme vzít věci do vlastních rukou a přestat doufat v kouzelné spasitele, kteří naši svobodu vybojují za nás. Ani to, že jsme svobodní nyní, neznamená, že tak budeme i v budoucnu. Svoboda si totiž žádá neustálé opečovávání, jinak se vytratí, jako se tomu zdá být nyní. Uctěme naše předky, kteří bojovali za naši svobodu tím, že budeme usilovat za svobodu našich dětí.

Musíme začít jednat – kdo, když ne my? Kdy, když ne teď? Žádám vás, začněte se zajímat o svět okolo vás, mějte své názory, vyjadřujte je, diskutujte o nich s ostatními. Nezůstávejte mlčet. Později může být příliš pozdě.