Londýn

Na letu samotném by nebylo nic zvláštního – rutinní záležitost, kterou posádka absolvuje několikrát týdně, možná dokonce denně. Ale přeci byl pro mě osobně v mnohém jedinečný: odnášel mě totiž do nového života, který jsem měl začít v nejkrásnější evropské metropoli (samozřejmě po Praze, ta se vymyká všem měřítkům), finančním a svého času i politickém centru Evropy. Ano, tušíte správně, mým domovem se minimálně na následující tři roky stal Londýn.

Už od chvíle, kdy jsem byl přijat ke studiu na University College London a věděl jsem, že se mohu spolehnout na laskavou podporu Nadace The Kellner Family Foundation, jsem se připravoval na tu obrovskou změnu, která mě v britském hlavním městě očekávala. Nešlo ani tak o akademickou zátěž, již slibovaly informační brožury školy a přátelé, kteří zde již studují. Jednak jsem ji tušil, jelikož se má univerzita ve světovém žebříčku vysokých škol umístila v první pětici, což přeci musí mít nějaký důvod, a jednak jsem také věřil, že mě středoškolské studium na Open Gate na všelijaké nástrahy života vysokoškolského dostatečně připravilo. Ona změna se týkala spíše prostředí, do kterého jsem přicházel. Posledních sedm let života jsem strávil v Babicích u Prahy, obci s necelou tisícovkou obyvatel. Na víkendy jsem sice dojížděl do města zhruba osmkrát většího, to ale vzhledem k tomu, z jakého základu při násobení vycházíme, neznamená zhola nic. A nyní jsem se měl přesunout do velkoměsta, jehož populace včetně předměstí o tři miliony převyšuje počet obyvatel celé České republiky.

Právě zvykání si na neskutečnou hustotu zalidnění je – zejména pro našince – dlouhodobější záležitostí. Je nutné se smířit s tím, že chůze po ulici se téměř kdykoliv může velmi snadno změnit ve slalom mezi kolemjdoucími, kterých je okolo neustále obrovské množství. Zejména v odpolední špičce není radno na ulici vůbec vycházet. Jestliže se ale přeci jen někam dostat potřebujete (stejně jako další miliony lidí), připravte se na takové úkazy, jako jsou fronty před turnikety u vstupu do metra. Nemusím zdůrazňovat, že britská spořádanost velí fronty za žádnou cenu nepředbíhat. I kdybyste pospíchali sebevíc, očekává se, že v klidu vyčkáte, než na vás přijde řada. A kdyby se náhodou v té vřavě stalo, že do vás někdo vrazí, je slušností se onomu člověku omluvit. Za to, že mu stojíte v cestě, že jste ho zbrzdili a vytrhli z myšlenek.

Ovšem i zmiňovaná britská spořádanost zná mezí. Místní mě kupříkladu naučili, že čekat na zelenou jakožto na povolení přechodu silnice je zcela zbytečné. Intervaly semaforů jsou většinou tak dlouhé, že občanská poslušnost by s pravděpodobností hraničící s jistotou znamenala, že přijdete pozdě, ať už míříte kamkoliv a máte tam být kdykoliv. Navíc je aut na silnici tolik, že se pohybují hlemýždím tempem – s relativním klidem je tedy možné mezi nimi prokličkovat.

Dva měsíce mi ale stačily k tomu, abych si na výše popsané rozdílnosti zvykl. Ano, lidí je tu víc než v Česku. Ano, front si vystojíte mnoho a mnoho. Byrokracie se ani v Británii nevyhnete. Ale všechno dohromady to v sobě skýtá obrovské kouzlo. Londýn je město, kde se stále něco děje. Kde není možné se cítit osamělý. Kde dokonce i fakt, že jste cizinec, ztrácí význam – vždyť se na území města aktivně používá na sto jazyků. Navíc nutno říci, že mě velmi příjemně překvapuje i pověstné londýnské počasí. Neprší tak často jako v Česku (alespoň zatím) a teploty jsou velmi příjemné – například halloweenský první listopad se nesl ve znamení sluníčka a pětadvaceti stupňů. Jistě, svou roli určitě hraje globální oteplování, ale zůstaňme pozitivní. Vždyť je tady tak krásně!