LOCKED UP

Nebudu lhát, trochu mě mrzí, že jsem si ty studentská léta vlastně moc neužila, mrzí mě, že jsem nemohla odjet na Erasmus, mrzí mě, že si toho ze školy možná odnesu daleko méně, než kdyby byla výuka prezenční. Před týdnem mi bylo 22 let a i když narozeniny slavím moc ráda, letos to bylo zvláštní. Přišlo mi, že vlastně ani není co slavit, protože většinu roku jsme strávili zavření doma, čekající na den, kdy zas budeme moct ven. Chtěla bych být optimistická a plná naděje, ale všechno tohle už trvá tak dlouho, že nevím, kde hledat tu světlou stránku. Přišla jsem o práci, z velké části i o školu, o mé volnočasové aktivity, o kontakt s lidmi a do jisté míry i o motivaci a produktivitu. Poprvé v životě mi přijde, že nemám věci úplně pod kontrolou a vím, že si to nemůžu dávat za zlé, protože to vlastně ani není má chyba. Je to opravdu zvláštní a nepříjemná doba. Když už nic jiného, trávím alespoň víc času s mým psem, některými přáteli (se kterými už jsme prodělali Covid) a rodinou.

Začínám psát bakalářskou práci na téma “Alternativní financování kultury v době, kdy je kultura zakázaná”, právě v kontextu s touto dobou - s krizí, která začala letos na jaře a vážně zasáhla kulturní sektor. Strašně ráda bych šla do knihovny, studovny nebo kavárny a psala práci tam. Změna prostředí je, dle mého názoru, velice důležitým bodem, když se snažíte zvýšit svou produktivitu. A vzhledem k tomu, že nyní si můžu vybírat mezi obývákem a ložnicí, má produktivita je stejně omezená, jako můj výběr.

Opravdu doufám, že se karta obrátí a s úderem první minuty roku 2021 se vše vrátí do normálu. Nechtěla jsem, aby byl tento blogový příspěvek tak ponurý, ale taková je zkrátka doba. Je to období, na které nás nic nemohlo připravit a ať už jsme se vypořádali s jakoukoliv výzvou, tahle je obzvlášť náročná.