Maminka studenta Lenka Trpišovská: Jsem ráda, že jsme nakonec našli odvahu

Zatímco někteří studenti už ve škole Open Gate strávili několik let, syn Lenky a Marka Trpišovských Václav je tu nováček. Domů na prázdniny se vrátil po prvním roce studia. Škola znamená nejen pro něj, ale i pro celou rodinu zásadní životní změnu - ještě před rokem chodil na běžnou základní školu a každé odpoledne se vracel domů. V jedenácti letech se rozhodl pro Open Gate a podařilo se mu získat stipendium Nadace The Kellner Family Foundation. Teď s ostatními spolužáky tráví kromě vyučování také volný čas. Jak odchod Václava rodina prožívala, nám prozradila přímo jeho matka, Lenka Trpišovská.

Netajíte se tím, že odchod tak mladého studenta na kolejní školu pro vás nebyl úplně jednoduchý. Co tedy rozhodlo právě pro Open Gate?

V listopadu 2012 se na Open Gate konalo krajské kolo logické olympiády. S manželem jsme syna doprovázeli. Zatímco řešil úlohy, my měli možnost se tam porozhlédnout. Byl to takový den otevřených dveří. Vzpomínám si na první dojem, který ve mě škola zanechala. Přišla mi jako škola snů – moderní, prostorná, se spoustou oken, obklopená loukami a lesem. Nadchlo mne vybavení, zázemí a možnosti, které škola studentům dává. Líbilo se mi i to, že je celý areál školy nekuřácký. Když jsme si pak školu prohlíželi i se synem a já se ho zeptala, zda by zde chtěl studovat, odpověděl krátce, že by chtěl.

Jak probíhalo přijetí na školu, bylo obtížné získat stipendium?

Přihlásili jsme Vaška na takzvané přijímací zkoušky nanečisto, které dopadly výborně, a pak už ho čekal jen přijímací pohovor. Současně jsme zažádali o sociální stipendium Nadace The Kellner Family Foundation na radu paní Halfarové, která Nadaci zastupuje. Zpočátku jsme ani nedoufali, že se syn na tuto školu dostane. Když jsme potom obdrželi kladné rozhodnutí o přijetí a též nadační příspěvek, bez kterého by syn školu studovat z finančních důvodů pochopitelně nemohl, najednou jsme začali váhat, zda syna v jedenácti letech vypustit do světa. Nakonec jsme se rozhodli nabízenou příležitost využít s tím, že Vašek může přestoupit na jiné gymnázium, kdyby se vyskytly komplikace. I když jsem si tuto myšlenku často opakovala, stále jsem nevěděla, zda jsme se rozhodli správně.

V České republice oproti jiným zemím není tak časté, že děti odcházejí v útlém věku na kolejní školu. S čím jste na začátku nejvíc bojovali?

Co bylo nejtěžší?  Obava ze ztráty vlivu na syna. Octne se v jiném prostředí než ve vlastní rodině, vychovává ho někdo jiný. Je více v kontaktu se svými vrstevníky. Zpočátku jsme se také obávali toho, jak to zvládne všechno sám. Vypravit se do školy, přípravu na vyučování, případný neúspěch. Jsme zvyklí si doma s dětmi povídat, podporovat je a pomáhat jim. Musíme však přiznat, že ve všední den stejně na děti tolik času nemáme. Rodinný život se přesouvá hlavně na víkend, kdy Vašek s námi doma čas většinou tráví i teď.

Václav má za sebou první rok. Máte teď pocit, že je pro vašeho syna pobyt ve škole během celého pracovního týdne přínosný?

Vašek je školou nadšený. Moc se mu líbí způsob výuky, učitelé a hlavně zajímavé úkoly a projekty. Postupně jsme doma pozorovali, jak se nám synek osamostatnil. Třeba si teď automaticky vždycky sám stele postel. Navíc zvládá dojíždění autobusem, což je pro nás důležité. Na koleji si postupně našel kamarády, se kterými si rozumí a kteří ho berou. Také je pod vlivem výborných vychovatelů. Ví, že se na ně může s důvěrou obrátit, například se od nich nechat vyzkoušet před testem, jako jsme to dělali doma společně. Po skončení výuky má kroužky. Zvolil si plavání ve školním bazénu, stolní tenis a hru na klavír, vypomáhá taky ve školní knihovně. Nemá čas se nudit.

O čem nejčastěji syn vypráví, když přijede na víkend?

Se synem si každý večer telefonujeme. Vypráví nám, co prožil ve škole a na koleji. Nejvíc povídá o angličtině, o školních pokusech a soutěžích, o tom, co dělali s panem vychovatelem, a taky o knihách, které čte. Jeho vyprávění vnímáme jako spontánní a radostné. Baví ho matematika a angličtina. Školu má na prvním místě a tomu vše podřizuje, protože je teď podle nás na svůj věk opravdu hodně zodpovědný. Jsem ráda, že jsme nakonec našli odvahu poslat ho na Open Gate.

Jakým způsobem máte vy jako maminka možnost nahlédnout do způsobu jeho vzdělávání?

Sleduji pravidelně měsíční reporty od jeho učitelů, jezdíme s manželem na třídní schůzky, kde máme možnost s každým učitelem osobně promluvit. Jsme v kontaktu s kmenovým vychovatelem a třídní paní učitelkou. Kdykoliv po dohodě můžeme přijet, což jsem během roku využila k soukromé konzultaci. Sledujeme taky úkoly a projekty, které vypracovává doma, a podle toho vidíme, čím se zabývá.

Když zhodnotíte dobu před rokem a nyní – změnil se váš syn?

Jak jsem říkala, je samostatnější a zodpovědnější. Zdá se mi, že lépe komunikuje se svými vrstevníky, zároveň si ale i víc váží domova. Taky jsme zaznamenali, že teď umí hospodařit se svým časem.

A čím se tedy podle vás Open Gate tak zásadně liší od běžné školy, kterou navštěvoval dřív?

Vašek navštěvoval malou základní školu. Měl individuální studijní plán, učitelé respektovali jeho osobnost a rozvíjeli jeho nadání. V tomto duchu pokračuje i na Open Gate. Rozdíl je především v nárocích kladených na studenty. Vašík byl na základní škole hvězda, na Open Gate má zdravou  konkurenci. Sám nám jednou říkal, že si všiml, že na rozdíl od základní školy, kam chodil, panují na Open Gate spíše sourozenecké vztahy v tom dobrém smyslu slova. Tvrdí, že dosud nepocítil vztah nadřazenosti u starších studentů.

Jedním z motivů Open Gate je snaha o smazávání sociálních rozdílů mezi studenty. Funguje ve škole podle zkušeností vašeho syna tato myšlenka?

Díky stipendiím rozhoduje o studiu na škole nadání, ne sociální zázemí rodiny. Zeptali jsme se několikrát Vaška a ten sociální rozdíly nevnímá. Ani ho to podle mě nezajímá. Zabývá se něčím jiným, rád se učí a čte. Nikdy nám doma nevypráví o tom, jaký má kdo mobil či notebook.

Studenti říkají, že Open Gate už pro ně není jen škola, ale druhý domov. Vnímáte třeba podobný přístup i u Václava?

Vašík je šťastný a spokojený. Snaží se školu dobře reprezentovat. Bude-li tam maturovat, prožije na škole osm let života. Jsem přesvědčená, že potom řekne: „Open Gate byl můj druhý domov.“

Má plány, co by chtěl dělat do budoucna? A jak vidíte jeho budoucnost vy?

Chce se věnovat tomu, co ho baví nejvíce. Tedy matematice, angličtině a programování. Syna v tom samozřejmě podporujeme.

Kromě české maturity získá i mezinárodní maturitu, vyučování je ve vyšších ročnících i v angličtině. Využije tyto výhody český student? Dávali jste syna na školu už s vidinou, že bude univerzitu studovat v cizině?

Všechno, co ho rozvíjí, může využít. Bude-li pokračovat tak, jak doposud, má šanci studovat i v zahraničí, což je dobrý cíl. Škola ho v tomto směru výborně připraví.

Od začátku mluvíte o škole jen v superlativech. Není vůbec nic, v čem se třeba váš názor během roku změnil?

Na první pohled jsme byli školou nadšeni a tento názor stále zastáváme. Zatím nás Open Gate v ničem nezklamal.