Krásná volnost třeťáku

Ze svých dosavadních zkušeností můžu říci, že silně nedoporučuji si nakládat hodně mimoškolních aktivit v třeťáku biochemie. Tentokrát jsem si to zazdil tím, že jsem se přihlásil do funkce pokladníka ve dvou spolcích zároveň. Přijde mi zcela vyčerpávající neustále ždímat poplatky z více než stovky studentů z karate spolku a Kelvin Ensemble, a ještě k tomu všemu se muset vypořádávat s neposlušnými bankami. Navíc se mi dokonce motají šekové knížky, protože jsem jednou téměř zaplatil za licence na karate šekem z Kelvin Ensemble. Počet deadlinů překvapivě moc neklesá, a že je jich hodně se všemi turnaji, koncerty, fundraisingem a samozřejmě se všemi univerzitními aktivitami. Na druhou stranu se mi pomalu zlepšuje plánování si svého rozvrhu. Snad vydržím ještě do konce roku než dodělám zkoušky.
   
Tohle pololetí jsem měl podstatně vyšší úspěchy v karate: zvládl jsem ukořistit 1. místo v juniorech v katech ve skotské JKA soutěži (9. listopadu) a s trochou tréninku se snad umístím i v letošním nebo příštím SSS či BUCS. Snažím se účastnit se tří tréninků týdně, ne vždy to ale vychází. Čtvrtý úterní trénink přeskakuji, abych mohl chodit hrát do orchestru Kelvin Ensemble, se kterým tuto neděli (18. listopadu) máme koncert: hrajeme Brahmsovu 2. symfonii, Festivní ouverturu od Šostakoviče a části Griegovo Peer Gynta.
   
Zlepšil jsem se i ve vaření – troufnu si říci, že se mi konečně povedlo vytvořit téměř dokonalý burger. Šťavnatý burger jemně přikrytý skvostným skotským čedarem, omáčka z domácí majonézy, opečené brambory, no prostě lahůdka. Začal jsem si dělat i vlastní kváskový chléb, s tím už to však taková sláva není. Kvásek celý první týden smrděl opravdu šeredně, ale nakonec mi přece jen dokvasil. Chleba se však snaží i po mém trapném šestém pokusu dodržovat Murphyho zákon při každé příležitosti, a to ať používám kterýkoliv recept či úpravy chci. Vždy začnu s krásně odleželou vláčnou hroudou těsta, kterou pak okořením a nechám přes noc na kredenci v kuchyni. Ráno těsto, ač lehce zfermentované, odhodlaně sedí na dně mísy a o nějakém kynutí si leda tak mohu nechat zdát. Nakonec to vzdám a dám chleba kynout do trouby na 40 stupňů – těsto předem samozřejmě pořádně prohňácám a pomoučím před vložení do mísy s pořádně pomoučenou plenou. Za pár hodin těsto vytáhnu a žjova: dříve krásně pevné těsto je rázem tekuté a skvěle lepí na plenu i přes tunu mouky, kterou jsem na ni nasypal. Po obtížném odřezávání těsta na plech ho dám do pece, kde se bochánek krásně rozplizne do tvaru připomínající placaté kravské lejno. Pak začne chleba bobtnat, a já se po dopečení těším na rozkrojení, musím však počkat na vychladnutí. S velkým smutkem pak pravidelně zjišťuji, že velikost bublin v chlebu zaručuje, že zhruba třetina až polovina každého krajíce neexistuje – na snídani se maže opravdu špatně. Říkám si ale, že se to jednou určitě povede.