Konec mého studia na University of Glasgow

Od nekompetentního středoškoláka jsem zažil věci, o kterých by se mi normálně ani nezdálo, počínaje zlatou úrovní expedice vévody z Edinburghu (DofE) k úpatí Himálaje v Ladakhu. Postupně jsem podnikl výzkum na vysoké úrovni jak na UofG (Univeristy of Glasgow), tak v Brně, kde jsem působil v roli reprezentanta třídy, pokladníka a následně předsedy karate klubu na UofG, kde jsem i vypomáhal se strukturováním a vedením tréninků, dokonce nyní potřetí za sebou vykonávám funkci pokladníka na univerzitním orchestru Kelvin Ensemble, a nakonec ještě k tomu jsem se zapojil do mentorování středoškoláků v rámci českého programu YODA Menotrship. Protože jsem si užíval jak učivo a program, tak mimoškolní aktivity, přihlásil jsem se na UofG na roční magisterské studium s důrazem na laboratorní praxi (MRes) v biomedicíně. K tomu určitě budu dál pokračovat se všemi svými aktivitami. Již jsem byl zvolen vícepředsedou karate klubu a potřetí pokladníkem Kelvin Ensemble (to je myslím rekord v historii tohoto orchestru).

  Abych se sem dostal, tak jsem musel tvrdě makat, a objektivně jsem prožil nejtěžší rok svého života. Moje bakalářská (zkoumání účinků určité mutace Phot1 receptoru v rostlinách) sice byla opravdu zábavná, následné psaní disertační práce však už tak skvělé nebylo. Dokonce jsem v rámci posledních dvou týdnů před termínem tvrdě pracoval třikrát přes noc až do rána. Naučil jsem se toho hodně a byl jsem rád, když jsem to prokleté, ale skvostné dílo konečně odevzdal. Úleva však netrvala dlouho. Jen tak tak jsem se stihl sbalit do Cambridge za snoubenkou, než začal lockdown a velký britský boj proti šíření SARS-CoV-2. Tam mě sice jednoho dne v mailu překvapila jednička z bakalářky, radost však neměla dlouhého trvání. Musel jsem se pustit do studia na poslední zkoušky a do chabých pokusů přihlásit se na PhD pozice, které mě opravdu zaujaly. Přihlášky byly nakonec neúspěšné, a snad poprvé za celé studium na UofG jsem téměř nebyl schopen se učit. Vaření, to mi šlo lehce, dokonce jsem i nemalých 5 kilo přibral a omezené vycházky, a i následné bolesti zad mi daly hodně zabrat. Když nám konečně oznámili, že budou zkoušky online, 24-hodinové a open-book (s využitím libovolných zdrojů), měl jsem radost. Ta však netrvala dlouho. Zkoušky byly značně obtížnější, než sálové, a za doporučené 3 hodiny (prý že doporučují 1500 slov na hodinu, to je dobrý fór) jsem je opravdu nenapsal, dokonce jsem si na nich skoro zničil záda tím, že jsem je musel psát podstatně déle a na blbé židli. Nakonec jsem zkoušky nějak dotáhl a mám teď A5 (jedničku) z oboru.

  Další veliký kámen úrazu při studiu byly mé povinnosti pokladníka Kelvin Ensemble. Ukázalo se, že je orchestr registrovanou charitou a na to plně vedenou studenty. Brzy jsem díky tomu narazil na dva podstatné problémy: 1) podle ústavy našeho orchestru jsem byl jediným správcem, tj. osobou legálně zodpovědnou za celý orchestr a b) pokladnice, která roli vykonávala přede mnou, opomněla dokončit a zaslat Roční pokladníkův report pro Skotského regulátora charit (OSCR) za 2017-18! Opravy účtů a sepisování transakcí mi vedle učení zabralo asi měsíc a půl, a to mi teď ještě chybí loňský a letošní rok. Ty už jsem ale skoro dopsal (a do toho ještě ten COVID-19…). Přišel jsem sem s tím, že budu studovat biochemii, nakonec ze mě ale možná bude účetní. Karate klub byl zato skvělý a jsem na to, co jsme společně s radou klubu a trenérem načali, opravdu pyšný (těch 8 hodin týdně se vyplatilo!). Náš trenér a jeho přítelkyně nám přes lockdown zařídili lekce přes Zoom, 3x týdně karate a 3x týdně intervalové cvičení HIIT, s čímž vlastně i do teď pokračují. Až se vrátím do Skotska tak jim budu muset zařídit nějakou odměnu.

  Konečně bych rád poděkoval nadaci The Kellner Family Foundation, která mě přes tyto 4 roky podporovala. Zažil jsem věci, o kterých by se mi mohlo v Čechách jen zdát, a jsem za to opravdu vděčný.