Kombinézy, translamanšské intervence a půlnoční dýchánky na druhou

Jen za poslední týden mám za sebou tři zkoušky, odevzdávání eseje a podcastu o inteligentních oknech, každoroční ples Natural Sciences na lodi, nebo výlet do Čech, kde jsem přednášela o studiu na UCL a celkově o studiu v zahraničí na svém gymnáziu. Upřímně, snažit se zrekapitulovat všechny události posledních hektických dnů a týdnů se jeví téměř nadlidským úkolem, a tak nejprve raději zavzpomínám na dny, které se nenesly převážně jen v duchu počítání, programování a psaní seminárních prací, a to na letní prázdniny aneb dva měsíce v Praze strávené jako Process Development Intern v biotechnologické společnosti SOTIO. 

Kromě objevování zákoutí stověžaté a užívání si všech výdobytků života u nás jsem si díky stáži vyzkoušela každodenní pravidelnou pracovní dobu, ale zároveň po dlouhé době i úplně volné víkendy. Navíc mi byla dána příležitost udělat si edukačně a intelektuálně stimulující diskurs do oboru molekulární a buněčné biologie; převážnou náplní mojí práce totiž bylo pěstování zahrádky buněčných linií LNCaP a SK-OV-3 a následná statistická kvalitativní a kvantitativní analýza jejich růstu. Pominu-li práci se špičkovým laboratorním vybavením v čistých laboratorních prostorech, kdy se člověk vrátí zpět do dětských let a zavzpomíná jaké je to nosit kombinézu, nejvíce ze všeho si vážím možnosti alespoň na chvíli pracovat s lidmi, které jsem v SOTIO poznala. Děkuji.

Když jsem se poté začátkem září stěhovala zpět do Londýna, cítila jsem se už jako ostřílený matador. To mi vydrželo přesně do té doby, než jsem vyčerpaná dorazila do svého nového ‚domů‘ s vypnutou vodou, topením a bez toaletního papíru. Výhra! Abych to uvedla na pravou míru – letos už totiž nebydlím na koleji, ale v bytě. A jak začíná každý dobrý vtip: Sejde se Čech, Polák, Francouz a Angličan… A přesně takhle my tu žijeme! Bez translamanšské emailové intervence bych si totiž ještě před měsícem asi ani nevyměnila žárovku.

Po přípravné duševní očistě jménem výlet do Stockholmu, byť ne za účelem, ale implikací za nakupováním zimních svršků, těsně před návratem do neustále se opakujícího kolotoče přednášek a tutoriálů, jsem se už neskutečně těšila, až to všechno začne a budu mít zase svůj režim. Dvacet pět kontaktních hodin týdně, při čemž při úterních sedmi v kuse se člověk neustále snaží vyvážit potřebnou saturaci kofeinu pro udržení koncentrace s potřebou jít každou chvíli vyvenčit svůj vesica urinaria, pravidelné půlnoční dýchánky v knihovně nad zadanými problémy, a hlavně pocit zadostiučinění, když konečně vyřeším, nebo dokonce pochopím danou věc, jsou jen zlomkem toho, proč mě to tady tak baví. Každý den je jinou a vzrušující (třeba jen z toho důvodů, že nestihnu autobus) výzvou!

Zároveň se začínám postupně čím dál více specializovat, a to na částicovou a jadernou fyziku společně s anorganickou a materiálovou chemií. Rozvrh mi ale tento rok vyšel tak, že v prvním termu většinu času trávím právě jen nad fyzikou a matematikou, tedy počítáním. Intenzivní chemie, a hlavně laborky mě totiž čekají až term příští – možná brzy, ale už teď jsme se se spolužáky začali sázet, kolik požárních poplachů se mi letos opět povede vyvolat.

V neposlední řadě se nadále věnuji roli studentského zástupce svého oboru (Natural Sciences) ve studentské univerzitní unii a nově jsem i hostujícím zástupcem v rámci chemie a fyziky. Současně, jelikož jsem se obávala, že bych možná mohla mít moc volného času, jsem byla vybrána býti mentorem letošních prváků a všemi dostupnými prostředky podporovat jejich akademický i osobnostní rozvoj. A taky ještě dobrovolně (a navíc) programuju v Code First: Girls!

Jak se tak říká, UCL se prostě nestuduje, UCL se žije.