Kdo nás učí na Cambridgi

Dle mých zkušeností se mi zdá, že na českých fakultách jsou akademici často záměrně neformální a budují si image intelektuálů nedbajících na vzhled. Na pražské fildě si tak člověk občas není jist, jestli narazil na filozofa nebo bezdomovce. Oproti tomu na Cambridgi chodí akademici včetně filozofů v obleku a dávají si pozor na elegantní a zdrženlivé vystupování. Zřejmě to nějak souvisí s historií. Kritické myšlení v naší zemi historicky často souviselo s rebelstvím, vymezováním se proti mainstreamu či dokonce s protistátní činností. Dobře to lze ilustrovat právě na příkladu filozofie: u nás se filozofie pekla na bytových univerzitách prošpikovaných štěnicemi, zatímco v Anglii ji pěstovali špičkoví politici od Harolda Wilsona po Davida Camerona. Toto se odráží i ve vystupování akademiků dnešní doby.  

Na Cambridgi působí lidé nejrůznějšího ražení ze všech možných koutů světa. Člověk to pocítí o to víc, že jedno z těžišť výuky na Cambridgi jsou pravidelné „supervize“, při kterých se nám dostává individuální výuky a my tak poznáme profesory osobně. Extrémním případem byl můj kamarád, jehož supervizor (věhlasný psycholog, kterému je přes šedesát) mu před pár týdny omylem poslat lehce romantický e-mail určený jeho manželce, se kterou se nedávno oženil. Ten můj kamarád to nejdřív nepochopil, a tak na e-mail normálně, i když trochu zaraženě, reagoval. U některých supervizorů máme možnost dozvědět se historky z jejich života, fakta o jejich dětech, partnerech a tak. Není divu, že mezi studenty koluje plno drbů o osobním životě akademiků.

Za ta léta jsem vypozoroval skoro jakousi nepřímou úměrnost mezi kvalitou supervizorů a jejich věkem. Mladí supervizoři toho ještě tolik nedokázali, a tak si nebudují kult osobnosti a studenty berou více méně jako sobě rovné. Nemají ještě příliš zafixované názory, a tak spíš než aby nám říkali „takhle to je“, prezentují daná témata spíše jako otevřenou diskusi. Často se upřímně zajímají o náš názor, nejen proto, že možná mají pocit, že se z diskuse s lidmi, kteří jsou v daném oboru tabulae rasae, mohou leccos sami naučit. Starší supervizoři jsou již o hodně chytřejší a vzhledem k tomu, kolik myšlení do daných témat sami vložili, jim na názoru nováčků tolik nezáleží.

Dostává se nám tu též zajímavého mezinárodního srovnání. Na statistiku jsme kupříkladu měli doposud dva učitele, z nichž jeden byl Američan a jeden Angličan. Měli mnoho společného – oba byli dynamičtí, poutaví a měli smysl pro humor. Hlavní rozdíl byl ale právě ve stylu humoru. Jsem velkým milovníkem britského humoru a tady jsem si zase jednou uvědomil jeho jedinečnost. Když Američan udělá vtip, každý ho hned pochopí, pointa je často velmi explicitní (což neznamená špatná) a přednášející se většinou na chvilku odmlčí, aby se publikum mohlo zasmát. Na druhou stranu, Angličan dělá vtipy mezi řečí a nijak u nich nemění tón hlasu. Leckdy není jasné, jestli to má být vtip nebo ne, a to je na tom právě to vtipné. Publikum se zřídkakdy směje nahlas – nejen, že se to od něj nečeká, ale ty vtipy spíš vzbuzují pocit humornosti, než aby člověka dostaly do kolen. Podobný pocit mívám u sledování seriálů. Americké sitkomy člověku přesně řeknou, kdy a čemu se smát, zatímco na britské seriály člověk tak nějak zmateně kouká a směje se spíš uvnitř než navenek.

Na osobních supervizorech mám nejradši, když se nechovají příliš profesionálně a do učení vkládají ne tolik, kolik od nich požaduje popis práce, ale tolik, kolik od nich vyžaduje jejich nadšení pro dané téma. Na fakultě máme třeba jednoho filozofa, který patří k nejracionálnějším bytostem vůbec; letos prý zdržel jednoho studenta na supervizi šest a půl hodiny jenom proto, že ten student nechtěl uznat jeho teorii logiky a on ho chtěl o ní přesvědčit. Nedávno jsem zase ve městě narazil na jednoho kamaráda, jak mluví s nějakou dámou. Byla to jeho supervizorka, která ho doprovodila do města jenom proto, aby mu mohla dovykládat to, co při hodině nestihla. Můj osobní rekord je dvě a půl hodiny – to když mě jeden chlapík učil o oblasti, kterou se sám zabývá.