Kde domov můj? V knihovně.

V typický den zkouškového období, po krátké snídani a první kávě, vyrážím v 8:00 do knihovny. Ta sice otvírá až v 8:30, nicméně pokud chci s jistotou ukořistit své oblíbené místo v přízemí, nezbývá mi nic jiného než se zúčastnit tzv. Germanu runu. German run spočívá ve skupině studentů, převážně německé národnosti, blokující vstup do knihovny již od cca 7:50 ráno. Já se k nim připojuji zhruba o dvacet minut později a plnohodnotně se zapojuji do boje. Situaci, když se otevřou dveře knihovny, bych přirovnala k supům, kteří se vrhají na čerstvou kořist. Člověk jako by na chvíli zapomněl, že se nachází v univerzitním zařízení mezi vysokoškolskými studenty. To vše se ale děje pod záminkou dobrých výsledků u zkoušek.

Jakmile se všichni dostanou dovnitř, prvotní soutěživost se mění v soucit. Koneckonců, všichni jsou na tom stejně – unavení, vystresovaní a hladoví. Dá se ale rozeznat několik typů studentů, kteří ve zkouškovém období pojmou knihovnu za svůj domov. Nejdříve jsou tu studenti, kteří si toto místo spletli s restaurací či jiným místem vhodným pro společenské události. Tito lidé pak nadšeně debatují o tématech jejich nadcházejících zkoušek, zapomínají ovšem, že se nachází v tzv. quiet room, tedy v tiché místnosti, kde je povoleno pouze šeptat. Druhý typem jsou pak studenti, kteří pasivně agresivně reagují na chování těch dříve zmíněných v marné snaze se doopravdy něco naučit. Kvůli nedostatku míst jsou ale těmi nejvíce nenáviděnými studenty ti, již zaberou třeba i celý stůl a následně odejdou na celé dopoledne. Poslední kategorii doplňují ti, kteří se navenek tváří jako bezchybní studenti, ale po bližším pohledu na obrazovku jejich počítače ve skutečnosti celý den nakupují nové oblečení na aliexpress.com.

Těžko říci, do jaké skupiny bych zařadila sama sebe. Pravděpodobně ale do té druhé. Studenti, kteří jsou hluční a nerespektují pravidla knihovny, mě opravdu rozčilují. Především pokud v knihovně trávím svůj již desátý den v kuse, hladina kofeinu v krvi mi neustále stoupá a jsem živa jenom z baget z knihovnického kiosku. Abych ale nepřeháněla, pro mě osobně tvoří toto téměř posvátné místo nedílnou součást studentského života. Ačkoliv se každé dva měsíce stává na dobu před zkouškami mým druhým domovem, zároveň mi nabízí ideální prostředí na učení, ve kterém se mohu soustředit. Na rozdíl od studia doma, v knihovně není například postel, která mě láká si na ní zdřímnout. Před zkouškami se také v knihovně nachází většina místních studentů, kamarádi a spolužáci jsou tedy vždy po ruce, a tak si můžeme navzájem poradit či si dát pauzu v knihovnické zahradě.

K večeru se začnou prostory vylidňovat, to když většina studentů již ztrácí vůli a motivaci. Ačkoliv mě již několik lidí nazvalo bláznem, já v zásadě zůstávám až do půlnoci, v nočních hodinách se mi totiž studuje nejlépe. Co je to ale proti knihovnám v Anglii, které mají, podle vyprávění kamarádů, otevřeno nonstop a obsahují i místnost se sprchami. Zas takový luxus zde v Maastrichtu bohužel nemáme. I přes všechny studentské strasti jsem ale za naši knihovnu ráda a budu na ni v dobrém vzpomínat až příští semestr vyrazím na Erasmus do Turína.