Ještě jednou, naposledy

Nezdržel jsem se dlouho. Přiletěl jsem až v dubnu, akorát včas abych napsal poslední esej, poslední zkoušku, a narychlo oslavil konec studia. Mými závěrečnými předměty bylo ztvárnění apokalypsy ve výtvarném umění a teorie a praxe psaní projevů. V oba jsem doufal a i přesto byly nakonec ještě lepší, než jsem čekal. Druhý jmenovaný vedla akademička dříve píšící proslovy pro generálního tajemníka OSN Kofi Annana. Její nadšení z dějin a užití rétoriky bylo nakažlivé.

Město se mezitím dalo do pohybu s rychlostí a samozřejmostí, jako kdyby k žádné pandemii nedošlo. Skotské léto (tedy teplota vyšší než osmnáct stupňů Celsia) začíná, a s rozvolněním opatření je po více než roční odmlce St Andrews plné turistů. Na fish & chips na Market Street se opět stojí fronta, stejně tak na zmrzlinu u pláže. Lidé v ulicích se usmívají, nezávazně konverzují. Vůně a atmosféra ve městě připomínají spíš středomoří, než pobřeží Severního moře.

Odevzdání poslední práce (o vyobrazení Antikrista v anglických rukopisech ze 13. století) mi pak připadalo o to neuvěřitelnější. Květnové Slunce jinak obyčejného podvečera jako náhlá tečka za roky studia. Pár dní trávím v limbu, s pocitem svazující svobody. Nejspíš už nikdy v St Andrews nenapíšu esej. Už nikdy nepřijdu pozdě na přednášku, nebudu trávit večery v univerzitní knihovně. Co teď?

Před odletem tak střídám odpočinek se snahou stihnout, co jsem roky odkládal – a dny se zdají hektičtější než během zkoušek. Vytvořil jsem si seznam s poznámkami o moři a skrytých zahradách a těžce dostupných místech. V mlze se toulám po golfových hřištích. Poprvé navštěvuji obchody, které jsem měl celou dobu na dosah. Jedu s kamarády do chráněné oblasti Tentsmuir pozorovat orli a tuleně. Skotská příroda mi bude chybět stejně, jako samotné univerzitní prostředí.

Můj poslední blog nejspíš působí nesourodě a roztříštěně, ale takové ostatně mé poslední týdny byly. Směs pocitů a zážitků, nadšení a nejistoty, kontrast živoucího města s doznívajícím akademickým rokem. Chci napsat víc, a zároveň mi celá zkušenost připadá nevyslovitelná. Zbývá tak poděkovat rodině a přátelům za veškerou pomoc a laskavost, bez které bych studia nedokončil. Díky patří také štědré podpoře Nadace Kellner Family Foundation, bez které bych studia nezačal.

Prozatím jsem se vrátil do České republiky, kde se budu věnovat žurnalistice a překladatelství. Vím ale, že se brzy vrátím. Neumím St Andrews opustit úplně – část mě bude nadále žít někde mezi starými šedohnědými budovami a desítkou malých lodí, které s napnutými plachtami krouží kolem města.