Jednosměrná letenka

Z posledních týdnů v Glasgow jsem strávila první polovinu zavřená na kolejích kvůli zpřísnění covidových opatření a tu druhou zavřená kvůli zkouškovému období. Ponorkovou nemoc, se kterou jsme se už asi všichni za poslední rok seznámili, jak mně, tak i ostatním spolubydlícím a určitě spoustě dalších, tlumilo jedině těšení se na krásné zimní prázdniny strávené s rodinou a přáteli doma. Dopsaly se poslední online zkoušky, spolubydlící se rozjeli a já jsem v podstatě odpočítávala hodiny do vlastního odletu.

Britská mutace koronaviru pro mě ale zřejmě měla jiné plány. Den před odletem Nizozemsko oznámilo, že ruší veškeré lety z Velké Británie a s nimi i ten můj přes Amsterdam. Rychle jsem si pořídila druhou letenku na 21. prosince, tentokrát přes Londýn. Tu mi zase zrušili pouhých pár hodin před odletem, když i v Česku a skoro celém zbytku Evropy zastavili leteckou dopravu z Velké Británie. Marně jsem se dívala po dalších letech, které mi mizely před očima, a po zemi to taky nešlo, když se zavřel Eurotunel a stály tam několikakilometrové kolony kamionů. O repatriačních letech později v prosinci se ještě nic nevědělo.

Pomalu jsem se začala smiřovat s prázdninami strávenými opět zavřená na kolejích, které už tou dobou byly skoro vylidněné. V tom jsem dostala tip, že se známí pokusí letět 23. prosince z Londýna do Čech přes Malagu. V dané situaci to byl riskantní, nicméně solidní plán: do Španělska sice nesměli vstoupit nešpanělští cestující, ale tranzit se jako vstup do země nepočítá. Do Čech zase přestaly létat jenom přímé lety z Velké Británie, takže to teoreticky mohlo vyjít. Ještě jsem měla to štěstí, že se do Malagy dalo dostat přímo z malého Glasgowského letišťátka.

Dne 22. večer jsem tedy honem pořídila třetí letenky do skoro vyprodaného letadla a odhodlaně si opět zabalila už rezignovaně vybalené tašky. Druhý den ráno jsem vyrazila, prošla kontrolami na letišti, a pak už jsem jen čekala ve frontě do letadla, když mi přišla zpráva, že přátele do toho letadla v Heathrow nepustili. Úplně se mi rozklepala kolena a moc tomu nepomohl postřeh, že všichni ostatní předkládali Španělská občanství a negativní covid testy – neměla jsem ani jedno.

Naštěstí se po mně chtěl jenom doklad o přestupním letu, a tak jsem s ohromnou úlevou nasedla a letěla vzhůru k zaslouženým prázdninám. Na Štědrý den ráno jsem dorazila domů, ale už jsem tu přes dva měsíce a ty prázdniny i navzdory začátku dalšího semestru jaksi nekončí. Kvůli nařízením skotské vlády mají studenti v zahraničí (až na výjimečné případy) minimálně do dubna zákaz se vracet. Nečekala jsem, že tolik z prvního ročníku v Glasgow strávím doma, netuším, jak dlouho tu ještě budu, ale teď už aspoň vím, že je do třetice všeho dobrého J.