Jeden centimetr sněhu a specializovaná pracoviště chaosu

Specifická forma pevného skupenství vody jako by inhibovala veškeré procesy probíhající v mnohobuněčném organismu jménem Londýn. To se ovšem netýká nás, studentů, byť by tomu čtyřtýdenní stávka většiny akademických pracovníků ve Velké Británii, tedy i na UCL, mohla mírně napovídat. Pofidérní vkrádání se do univerzitních budov, kdy se snažíme podpořit stávku, ale současně se nám tak úplně nechce zmeškat jednu z mála probíhajících přednášek, se stalo skoro každodenní akcí hodnou agentů tajné služby.

Kalendář zároveň pomalu, ale jistě odpočítává posledních pár týdnů do konce druhého termu, tj. do konce přednáškového období, po němž k ukončení druhého ročníku na UCL zbývá už „jen“ složit zkoušky. Brnkačka.

To ovšem znamená jediné; termíny odevzdání veškerých zpracovaných, rozpracovaných i ještě nerozpracovaných projektů se blíží. Protokoly z obávaných anorganických laboratoří už v této fázi industriálně tisknu jako na běžícím pásu a při samotném pobytu v těchto specializovaných pracovištích chaosu se pokouším o jediné – vyhrát sázku (nespustit požární alarm) a zároveň ve zdraví, a to fyzickém i duševním, dovést experiment do zdárného konce. A samozřejmě při tom aspiruji i na to nejdůležitější – získat co nejvíc různých spekter a „grafíků“, podle nichž během už v pro mě tak symbolických půlnočních dýcháncích v knihovně pravidelně zjišťuji, jakou sloučeninu jsem to vlastně připravila.

Člověk by v tom kolotoči pomalu i zapomněl, že si v nějakém pradávném starověku – dobře, asi v listopadu – podal na základě doporučení univerzity a studijních výsledků přihlášku ke studiu třetího ročníku v zahraničí, pro mě tedy spíše v zahraničí na druhou. A ono to vyšlo! Sbohem, mé věrné a všudypřítomné společnice… Sbohem, žvýkačky!Půjde-li vše podle plánu, nebudu se totiž příští akademický rok poslušně hlásit zpoza kanálu, nýbrž z rovníku – z National University of Singapore.