Jak jsem si pořídil blatníky

Mimo mnoha teoretických poznatků se mi ale podařilo získat i jednu velice praktickou zkušenost. Letos jsem se totiž rozhodl jezdit na univerzitu na kole. To jsem sice měl v plánu už loni, ale vlastní provedení poněkud zaostávalo za původní představou, a tak jsem dospěl k závěru, že je na čase přistoupit k radikálnějším metodám. Místo průkazky na autobus jsem tedy sehnal kolo a zařekl se, že autobusem ani kdyby trakaře padaly.

Ona taková doprava na kole má celou řadu výhod. Člověk se nemusí ohlížet na jízdní řád a tradiční zpoždění autobusu - prostě když potřebuje, vezme kolo a jede. Navíc oproti uspávající jízdě autobusem plné čekání ta na kole zaručeně vyžene z hlavy poslední zbytky ospalosti, které by snad zůstaly po ranním cvičení, a člověk tak dorazí do cíle v plné formě. Zkrátka a dobře, jezdilo se mi náramně.

...

O týden později jsem se probudil do mírně deštivého rána a napadlo mě, že nemám blatníky a vlastně ani pláštěnku. Určitě přestane, pomyslel jsem si. Když jsem pak za stálého deště o dvě hodiny později otevřel předpověď počasí, bylo mi hned jasné, kolik uhodilo: další britský monzun. Co naplat, nezbývalo než vzít kolo a vyrazit (jízda autobusem totiž v žádném případě nepřipadala v úvahu).

Nevím, zda místní obyvatelé kdy měli příběhy o hastrmanech - ale dnes už je dozajista mají. Jednotlivé verze se mírně liší vypravěč od vypravěče, nicméně všechny potvrzují existenci podivného mužíka, který se uprostřed nejprudšího lijáku prohání v oblaku stříkající vody na čemsi, co vzdáleně připomíná bicykl, přičemž ze šosu kabátu mu crčí voda proudem.

I přes značnou nepřízeň počasí se mi ale podařilo vytrvat, a tak vesele jezdím dál (už i s blatníky) za průběžného stavu na kole ~150, autobusem 0. I nadále trvám na tom, že jízdní kolo je bezkonkurenčně nejlepší dopravní prostředek - jen bych případným zájemcům doporučil zavčasu investovat do výše zmíněného příslušenství, neboť člověk nikdy neví a štěstí přeje připraveným.