Jablka a hrušky

Je tomu tedy rok, co se mi život obrátil naruby, a všechna má kariérní očekávání vyletěla komínem. A tak namísto učebnic evropského práva a dumáním nad britskými právními principy beru do ruky poznámky z fonetiky a fonologie, začítám se do rané skotské literatury a řeším cvičení z anglické morfologie. Již pátým měsícem jsem studentkou oboru anglistika amerikanistika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a jsem, překvapivě, spokojená.

Mnozí se mě ptají na srovnání, má odpověď je pro většinu ale zklamáním. Jak práva, tak anglistika jsou totiž ve svých náležitých kruzích jakýmsi nehodícím se kouskem, který většinu zastupovat nemůže. Bylo by ovšem nefér se s vámi o tyto zkušenosti nepodělit. Spíše než anglosaský vs. český vysokoškolský systém nejsou mé poznatky vskutku nic jiného než subjektivní srovnání dvou tak unikátních oborů, jakými jsou právě LSE Law a anglistika amerikanistika na pražské filozofické.

Oba obory jsou vnímány jako právnická, potažmo filologická špička.

Četba je u studia obou hlavní náplní volného času, ovšem porovnávat krásnou a odbornou literaturu je jako porovnávat jablka a hrušky. Pokud tedy nečtete Orwella.

Čas, který zabere domácí příprava, je na právech na LSE nesčetněkrát delší. Je ale nutné poznamenat, že studium anglického práva je časově náročnější než většina jiných oborů, které samotná LSE nabízí.

V návaznosti na předchozí bod je třeba zdůraznit, že teprve nyní zjišťuji, že volný čas a společenský život vskutku existují a nejsou jen vzdušnými zámky.

Stejně logický závěr je ten, že úroveň stresu je neporovnatelná. Zasednout ke stolu a začít psát essay se mi nyní po roční studijní přestávce občas jeví jako až bizarně příjemná aktivita a s radostí si uvědomuji, že studium samotné je konečně opět příjemné.

Překvapivě už na přednáškách nepotkávám tolik studentů v teplákovkách. Ale ani v oblecích.

Kulturní a jazyková diverzita rozhodně není jedním z nej studia v České republice.

Studium angličtiny na české vysoké škole se nevylučuje s kvalitou, čehož jsem se před nástupem do školy obávala. Musím poznamenat, že i na filozofické fakultě mám na výběr z kvalitních českých i zahraničních vyučujících a že si výuku tedy mohu ve velké míře přizpůsobit svým nárokům. Opět se tak utvrzuji v tom, že úroveň studia si z velké části nastavuje student sám.

Z vysokoškolské byrokracie na Karlově univerzitě na mě občas jdou mdloby. Všechno zlé je ale pro něco dobré, a tudíž musím zmínit, že tento úzkoprsý systém udržuje studenty v neustálém pozoru. Na LSE je člověk svým vlastním pánem a je tedy velice snadné ztratit pojem o svých povinnostech, což se v jedněch hodnocených zkouškách za rok může opravdu vymstít.

Studentský život ve Velké Británii je pestrý a přímo žádá o to, abyste se angažovali. V České republice jsou studentské spolky spíš výjimečné a člověk musí opravdu hledat, kde a jak se zapojit.

Prestiž, ambice a tlak se tedy z mého studentského života z velké části vytratily a – byť mi občas chybí – je to dobře. Jak jsem naznačila ve svém předchozím příspěvku, je načase snížit výkon, odpočinout si a trochu si to studentství vlastně užít. Zároveň ale nezlenivět a naučit se něčemu novému. To všechno pro mě anglistika amerikanistika zatím splňuje. Závěrem snad poslední poznatek – snažit se, být pilný a pracovat poctivě musí člověk všude a je vlastně jedno, kde nebo co studuje.