Hranice zahraničí

První semestr se teď blíží ke konci a s tou trochou nadhledu, kterou jsem ve Skotsku získal, vidím, že jsem se nemohl více mýlit. Doba se posouvá a spolu s ní se zároveň vzdaluje i hranice, kde končí tady a začíná tam. Dnes mi došlo, do jaké míry je tato čára v písku rozmazaná. Včera jsem po přednášce o lineární algebře a multivariabilní analýze zkrátka nasednul na kolo, o deset minut později jsem byl u sebe v bytě, o půl hodiny později na letišti, dvě hodiny na to v Praze a další den ráno, 17. listopadu, jsem akorát stihl položit květinu na Albertově.

Nemyslím si tedy, že studium v zahraničí by bylo tolik o útěku či ztrátě rodné půdy z pod nohama, jak tomu bylo před pár lety. Globalizace stahuje evropské země k sobě jako utahující se tkanička od bot a dnes je mnohem více relevantní obsah vzdělávání než to, kde na mapě se škola nachází. Právě proto nemám výraz studium v „zahraničí“ v lásce. Evokuje totiž fyzické zábrany, které jsou dnes při studiu naprostou maličkostí. Hodnota University of Edinburgh tedy neleží jen v tom, že se nachází v hlavním městě Skotska, ale hlavně v tom, jak vysokou úroveň vzdělání poskytuje a jaký výzkum podporuje. Když se mě přátelé ptají, jaké to tam je, nevím moc jak odpovědět, jelikož skutečné hranice, které se studiem snažím překonat okolo sebe, nevidím, jsou to totiž hodiny strávené v knihovně, na přednáškách a debaty se spolužáky, které mi pomáhají se posouvat dál.