Frankfurt nad Mohanem, 4:52

Je čtvrtek 25. června, krátce před pátou hodinou ranní, a já díky těmto dobrým konexím jako jeden z mála cestujících vím, že tu na frankfurtském nádraží budeme čekat ještě minimálně hodinu na zpožděný přípoj z Londýna. Jelikož zde není v tuto brzkou hodinu moc co podniknout a já stále ještě příliš neovládám umění spánku na autobusové sedačce, zdá se to být ideální čas pro sepsání rekapitulačního příspěvku. Jelikož však vím, že pokud bych se ohlížel za celým uplynulým rokem, tak bych co nevidět sklouznul k okřídleným frázím a klišé o tom, jak čas rychle plyne a že se to zdá být jako včera, kdy jsem seděl na své první přednášce, pokusím se spíše shrnout průběh posledních dvou čtvrtletí, o kterých jsem zde ještě nereferoval.

V posledních čtyřech měsících jsem absolvoval zbývající půltucet předepsaných předmětů pro studenty prvního ročníku. Jelikož jejich podrobné popisování by zabralo příliš prostoru, rozepíši se jen o dvou. V předmětu Communication as a Social Force (Komunikace jako společenská síla) jsme se zabývali problematikou efektivního předávání poselství skrz média na příkladech z různých prostředí – politiky, humanitárních organizací, nebo ekologických sdružení. Ve druhé části kurzu jsme poté rozebírali, jak velký vliv na nás tato poselství mají jakožto na konzumenty specifických mediálních výstupů. V rámci tohoto tématu jsme například sledovali vybrané epizody různých reality show, na kterých jsme si ukázali, jakým způsobem tyto pořady propagují konzumní a neoliberální hodnoty a obhajují nutnost společenské (sebe)kontroly a všudypřítomné mantry „osobního rozvoje“. Některé teorie, které nám naše přednášející prezentovala, byly možná příliš anti-establishmentové, až lehce konspiračně-anarchistické, přesto bylo zajímavé odhalovat všemožné drobné manipulace, jichž jsme oběťmi při každodenním sledování televize či surfování po internetu. Jsem si také jistý, že pokud bych neabsolvoval tento předmět, nikdy bych neviděl ani jednu epizodu pořadů jako America’s Next Top Model.

Druhým předmětem, který stojí za zmínku, je Intercultural Communication (Mezikulturní komunikace), který jsem navštěvoval ve čtvrtém čtvrtletí. Zabýval se otázkami komunikace mezi příslušníky různých národností či etnik, zejména v kontextu západního světa a vztahů bílé většiny k menšinám odlišných ras. Vše bylo opět ilustrováno případovými studiemi z oblastí businessu, populární kultury, nebo sportu. Nejzajímavějším prvkem celého předmětu však byla semestrální práce, která tvořila 30 % z celkové známky. Naším úkolem bylo ve skupinách vypracovat kvalitativní výzkum, který formou rozhovorů prozkoumá, jak různé skupiny obyvatelstva vnímají kulturní rozdíly ve svém každodenním životě. Naše skupina si zvolila jako nosné téma životy uprchlíků. Pro účely výzkumu jsme provedli tři rozsáhlé rozhovory, které nám zprostředkovaly odpovědi na některé nezodpovězené otázky z literatury, ale především nám poskytly vhled do situací a pocitů lidí, kteří museli nedobrovolně opustit místa, kde strávili celý svůj život. Absence tohoto osobní pohledu zainteresovaných osob v mainstreamových médiích dle mého názoru dehumanizuje celou uprchlickou otázku a jen přispívá k šíření strachu a nenávisti ve společnosti. Jsem proto rád, že jsem měl možnost poznat i tento úhel pohledu a tím si lépe utvořit názor na jednu z otázek, jež nyní hýbe Evropou.

Všechny předepsané předměty jsem absolvoval v tomto roce úspěšně, a to s vysoce nadprůměrnými výsledky. V září bych tím pádem měl obdržet pozvání do Honours programu, o jehož absolvování bych se rád ucházel. O tom se však rozepíši až v jednom z následujících příspěvků.

Kromě studia mě o klidný spánek občas připravovaly i starosti o různé „dospělácké“ záležitosti. Podaří se mi podpronajmout svůj pokoj na léto, abych nemusel zbytečně platit dva nájmy? Podaří, v den odjezdu domů. Zvládnu si sbalit všechny své hmotné statky a převést je zpět do Prahy? Zázrakem ano. Najdu si nové bydlení na příští rok? To se ještě uvidí… Kromě vzdělání mi můj dosavadní pobyt v Nizozemsku přinesl především větší pocit zodpovědnosti za svá rozhodnutí. Kdyby to neznělo příliš lacině, napsal bych, že si opravdu připadám, jako bych za těch deset měsíců dospěl. Sám budu zvědav, do jaké míry se budou tyto pocity intenzifikovat během nadcházejících měsíců, kdy mě čeká výběr vlastních předmětů, či zahájení příprav na povinnou několikaměsíční stáž v příštím roce. Jsem rád, že tohoto vývoje budu i v následujícím roce schopen za laskavé podpory Nadace THE KELLNER FAMILY FOUNDATION.