Dvě stě dva tisíc devadesát devět kroků

West Highland Way je oficiální turistická trasa měřící něco málo přes 154 km a vedoucí skrze velkou část skotské divočiny a hrstku měst a vesniček s postupně méně vyslovitelnými a více zaměnitelnými jmény (Inveroran... Inverarnan... Inversnaid??). Cesta se obvykle chodí z jihu na sever a začíná poměrně rovným terénem který se stává náročnějším a proměnlivějším v pozdějších etapách. Oficiálně je trasa rozdělená na osm úseků, ale dá se ujít v podstatě za libovolný počet dní (nebo uběhnout - existuje ultratrail závod s limitem 35 hodin!). My jsme se rozhodli ujít celou trasu za 6 dní, hlavně tedy kvůli naplánovaným letům kamaráda. Toto rozhodnutí se později ukázalo být velice odvážné.

Naše dobrodružství začalo v prvním, poměrně líbezném městečku - Milngavie. Start celé trasy je jen 20 minut vlakem z Glasgow a nás v první den čekalo 19 kilometrů, což nás mělo připravit na obtížnější nadcházející dny. Celá cesta je celkem dobře značená a v Milngavie odvážlivce čeká oficiální startovní brána. Vyrazili jsme poměrně svižným tempem a o několik hodin později jsme dorazili k naši první zastávce - vesničce Drymen, kde jsme byli ubytování v překvapivě luxusním hotelu lomeno lázních lomeno relaxačním a sportovním centru. První den nás tedy celkem rozmazlil.

Náš druhý úsek cesty nám poskytl první příležitost pokochat se nádherou skotské krajiny. Přesněji řečeno jsme vyšlapali Conic Hill, kopec, ze kterého lze vidět široké pastviny a nemalý kus Loch Lemond, nejširšího jezera v celém United Kingdom. Je to ideální místo pro fotografování (a selfies) a my ještě měli to štěstí, že jsme díky nevyzpytatelnému počasí mohli vidět hned několik duh.
I přes krásnou krajinu jsme ale začali pociťovat první známky únavy. Naše cesta byla dlouhá sice jen 24 km, ale terén začínal být méně příznivý. Náš den jsme zakončili ve více turistickém ubytování – hostelu, kde nás spalo 6 na jednom pokoji.

Třetí den byl tím nejtěžším. Kvůli nedostatku ubytování jsme museli třetí fázi trochu poupravit a celkem ujít zhruba 35 kilometrů. Tato cesta vedla z velké části po okraji Loch Lemond, což byl obzvláště nepříjemný, ale zároveň zábavný úsek. Nicméně tou dobou jsme zažili vše, co je spojeno s dlouhými trasami. Kolena a kotníky začaly skutečně bolet. Nové puchýře se začaly objevovat zdánlivě každým kilometrem. Počasí nás střídavě obdařovalo úmornými slunečními paprsky a chladným deštěm. Byla to dlouhá cesta kde jsme skutečně šli od rána až do setmění a nakonec dorazili do naši cílové stanice - Bed and Breakfast v městečku Crianlarich. Bylo nám jasné, že další den našich naplánovaných 42 kilometrů nejspíš neujdeme.

Museli jsme improvizovat. Rozhodli jsme se neriskovat předčasný konec výletu ze zdravotních důvodů a raději jsme si cestu zkrátili vlakem z Crianlarich do Bridge of Orchy. Zbytek etapy měl stále celkem solidních 19 kilometrů, ale to už jsme byli schopni zvládnout. Opět se projevilo rozpustilé skotské počasí a zatímco nás v první polovině výletu pěkně peklo slunečnými paprsky, v druhé nás zastihla doslova sněhová bouře, která se ale naštěstí poměrně rychle přehnala. Za naše úsilí jsme ale byli odměněni, protože jsme dosáhli bodu, odkud jde vidět asi nejvíce ikonická část celé trasy - rokle Glencoe, lemovaná mohutnými kamennými obry. Naši morálku také pozdvihl pobyt v luxusním hotelu, kde nám z technických důvodů upgradovali naši původní rezervaci v turistickém hostelu na pobyt v jednom z velice pěkných (a drahých) pokojů. 

To nejtěžší jsme měli za sebou a předposlední den cesty nás čekalo pouhých 14 kilometrů, tedy zdánlivě odpočinková trasa. Bohužel vedla přes Devil's Staircase, což je výstup, který si své jméno nevysloužil náhodou. Nicméně na jeho vrcholu jsme se mohli pokochat skutečně luxusním pohledem na Glencoe a poté zbytek cesty šlapat dolů k našemu dalšímu cíli - městečku Kinlochleven. Toto spanilé maloměsto mělo jistou zajímavost - vlastní pivovar. Nemohli jsme si nechat ujít příležitost jít do baru hned ve vedlejší budově a vyzkoušet místní pivo vyrobené jen několik desítek metrů od nás. Za zmínku stojí i naše ubytování. Bylo to asi poprvé, co jsme strávili noc ve velkém sudu.

Poslední den. S vidinou našeho cíle před námi jsme urputně šlapali posledních 24 kilometrů různorodým terénem, naposledy si užívaje svobody, volnosti a klidu, které West Highland Way nabízí. Po cestě jsme minuli i majestátní Ben Nevis, nejvyšší horu UK, ale bohužel jsme nebyli zrovna v dostatečně dobrém fyzickém stavu na to, abychom si troufli náš poslední den zpestřit dalším náročným výstupem. O několik kilometrů později jsme dorazili do naší cílové stanice - města Fort William, oficiální konec West Highland Way, a tím pádem i našeho dobrodružství. Naší poslední noc jsme strávili v hotelu, který byl postaven na místě původní věznice - a bylo to znát!

Celý tento výlet byl úžasným dobrodružstvím a jsem skutečně rád, že jsem měl příležitost si před zkouškovým obdobím na chvíli odpočinout a trochu více poznat zemi, ve které studuji. Nejdražší součástí výletu je samozřejmě ubytování, ale s trochou více odvahy a času se dá během cesty poměrně jednoduše kempovat - Skotsko má zrovna velice příznivé zákony co se takového ubytování týče. Pevně doufám, že to nebyl můj poslední výlet skotskou přírodou, stále jsem se například ještě nebyl podívat na Loch Ness!