Drážďany - bojové pole

“Nevím, kde je Neustadt,” odpoví těžkooděnec v helmě z poza štítu.
“Cože? Jak můžete nevědět, kde je Neustadt?”
“Omlouvám se, v Drážďanech jsem poprvé, pocházím z Frankfurtu” pokouší se strážce přeřvat okolní davy.

Drážďany, se týden od týdne začaly více podobat bojovému poli. Nebudu zde rozebírat, proč se městem každé pondělí hrnuli tisíce, později desetitisíce, demonstrantů. Tuto otázku řešila všechna německá média celou zimu. Připadá mi zajímavější zamyslet se nad tím, jak v takovém případě funguje komunikace v rámci společnosti a mezi politickou reprezentací a demonstranty.  

V případě příznivců hnutí PEGIDA to bylo složitější v tom, že se nejednalo o demonstrace proti určitému politickému opatření nebo o stávku se seznamem požadavků. Plakát varující před islamizaci západního světa, za kterým šli lidé v hlavním městě Saska, kde žije muslimských přistěhovalců úplné minimum, neoznačuje nejspíš ani hlavní důvod jejich protestu. Natož jakýkoliv návrh řešení. Navíc příznivci PEGIDA slovem „Lügenpresse“ (česky lžimédia) zpochybňovali vše, co o nich německé televize a noviny sdělovaly veřejnosti. Teprve po několika měsících, na konci ledna, poprvé mluvčí hnutí vystoupila v talk show Güntera Jaucha. Do té doby odmítala jakákoliv oficiální vyjádření médiím. Jak komunikovat s takovým hnutím? Jak oslovit lidi kteří s ním sympatizují? Jak překonat atmosféru nedůvěry?

V mezinárodní politice státy vědí a očekávají, že komunikace není jednoduchá. Od druhé světové války proto vzniklo obrovské množství organizací a komunikačních fór různých velikostí a tematického zaměření. Velice zjednodušeně řečeno stojí tyto organizace, od OSN, sdružující skoro všechny státy světa, až po Visegradskou čtyřku, na podobné myšlence: spolupráce je pro všechny lepší než válka, otevřenost je pro všechny výhodnější než protekcionismus. Na mezinárodní úrovni nám připadá samozřejmé, že taková fóra a organizace jsou třeba. Přitom ale zapomínáme, že ani smír uvnitř státu není samozřejmostí a že „společenská smlouva“ je stále znova vystavována revizím a zátěžovým zkouškám.

Zpočátku němečtí politici v čele s kancléřkou Angelou Merkelovou odsoudili celé hnutí jako krajně pravicové. To je v Německu srovnatelné s embargem OSN - s takovými hnutími se nejedná, nemluví a už vůbec nechodí v jednom průvodu. Jasné vymezení mělo od „pondělních procházek“ odradit houfy politicky nezařazených, ale jen politikou zklamaných občanů. Odsouzení a distancování se od skupiny nepomohlo. Lidí přibývalo. A již ve vánočním projevu prezidenta Joachima Gaucka byla rétorika o mnoho jemnější. Slova „Weltoffenheit“ a „Menschenwürde“ („otevřenost vůči světu“ a „lidská důstojnost“), označující základní společenské hodnoty, se stala heslem proti demonstracím xenofobně se profilujícímu hnutí PEGIDA.

Na ofenzívě vůči tomuto hnutí se ukázalo, které instituce ve společnosti za těmito hesly aktivně stojí a dokáží mobilizovat síly, když mají pocit, že jsou tyto hodnoty ohroženy. Dále ty které skýtají prostor pro znovuvytvoření společenského konsensu, pokud se tento netvoří v politickém procesu. Nazývám je institucemi společenské soudržnosti. V Drážďanech jimi byli především vzdělávací instituce, církve, kulturní a politické instituce a nadace. V druhé řadě se zapojily veřejné a některé soukromé podniky.

Univerzita patřila nejen k největším organizátorům protidemonstrací, ale byla i půdou pro debaty o důvodu demonstrací a studie profilu jejich příznivců. Církve se výrazně zapojily prostřednictvím plakátů na kostelech, spoluorganizací protidemonstrací a zamyšlení se nad společenskou soudržností nechybělo v žádném kázání. Saská galerie starých mistrů, kde mimo jiné visí obrazy Rafaela, van Eycka a Canaletta, vyvěsila (můj oblíbený) plakát: „Ein großes Haus voller Ausländer! Der Stolz des Freistaats” (Velký dům plný cizinců! Pýcha Saska). Semperoper na vlajkách citovala článek 1. německé ústavy: „Die Würde des Menschen ist unantastbar“ (lidská důstojnost je nedotknutelná). Drážďanský dopravní podnik ve videoklipech cestujícím sděloval, že vozí každého, ať je odkudkoli. Příkladů je nesčetně.

 

Zcela zásadní roli v komunikaci (ne v ofenzivě) sehrály instituce vzdělávací. Samozřejmě univerzita, ale především „zemská centrála politického vzdělávání“. Ta se stala fórem pro artikulaci strachu a znepokojení některých občanů. Politikům dala možnost ukázat, že jejich obavy vnímají a zajímají se o ně. Jak ministr vnitra Thomas de Maiziere, tak vicekancléř Sigmar Gabriel, se zúčastnili diskuzí s občany pořádaných ředitelem centrály pro politické vzdělávání, Frankem Richterem. V českém prostředí žádná podobná instituce tohoto rozsahu neexistuje. Přitom zapojení lidí do politického procesu je jediné dlouhodobé a udržitelné řešení. Nezáleží na tom, jestli dynamiku tohoto hnutí spolkne již existující strana (AfD se o to aktivně pokoušela), nebo vznikne strana nová. Zásadní ale je, aby se zklamaní občané do politiky zapojili. Část německých politiků správně cítí, že když lidé přestanou demonstrovat, tak to ještě není žádný posun ke konsenzu. To že nejsou v ulicích, nezmění pocit tisíců protestujících občanů, že nejsou representováni.

Německo ukázalo při protestech studentské mimoparlamentní opozice koncem šedesátých let a při vzniku ekologického hnutí v sedmdesátých letech, že přes počáteční chyby umí reflektovat vzedmutí hněvu ve společnosti a zapojovat tyto do politického procesu. Je PEGIDA takovým vzedmutím? Její požadavky a cíle jsou zatím jen velice vágní a její rozměr spíše lokální. Bez komunikace a politické participace se její program ale neformuluje nikdy. Společnost a její politická representace si musí být vědoma, které instituce jsou organizačními sílami při ohrožení základních hodnot. Nejdůležitější je aktivně vzdělávat a zapojovat občany, aby nenastávaly situace, kdy mají tisíce lidí pocit, že nejsou vyslyšeni a volili cestu protestů a radikalizace.

Soudržnost společnosti je velice křehká, a když se na jednom místě začne drolit, tak to nejen může mít nečekané dopady, ale já se potom nedostanu domů z přednášky.